Aneb tak trochu polemika s jedním nedávným článkem, se kterým lze jinak v podstatě souhlasit. Ono totiž nic není jen černobílé.
Paní Lída se narodila na přelomu minulého a předminulého století. Byla to klidná a mírná, leč důsledná a spravedlivá dáma. Celý život pracovala s dětmi v dětském domově. Tenkrát se tomu říkalo trochu nehezky sirotčinec. Postupem let to „dotáhla“ řečeno dnešní mluvou, na jeho ředitelku. Vdala se někdy po čtyřicítce, protože dřív se ten pravý prostě nenašel. Vzala si muže s pěti téměř dospělými dětmi, kterým úspěšně nahradila jejich zemřelou maminku. O rodinu se vzorně starala, se svým mužem měla po zbytek společného života krásný vztah, její vnoučata i pravnoučata ji milovala.
Paní Judita se vdala po třicítce, protože nesmírně toužila po dítěti. Krátce po svatbě se jí narodil jediný vytoužený syn. Víc dětí neměla, ač by si ještě jedno přála. Její muž totiž pil víc, než je zdrávo a život s ním nebyl vůbec jednoduchý. Syna tedy paní Judita vychovávala v podstatě sama s pomocí svých rodičů. S manželem se ale rozvést nedokázala. Ani nechtěla, tenkrát se tvrdilo, že dítě musí mít otce za každou cenu a ona chtěla být vzornou matkou svému jedinému dítěti. Její syn byl totiž její jedinou radostí. Syn se za svého tátu styděl, ale v průběhu dospívání se mu začal čím dál tím víc podobat. Vztahy s partnerkami mu nikdy dlouho nevydržely a ani k matce se nechoval zrovna vzorně. Pokud ji jednou za čas navštívil, většinou proto, že od ní něco potřeboval. I tak ale dokázal ztropit stárnoucí mámě nepěkné scény. Není divu, že se paní Juditě začaly projevovat nejrůznější psychosomatické nemoci. Dožila osamělá, občas jí přišla navštívit vnoučata nebo bývalé partnerky jejího nezvedeného syna.
Radka děti mít prostě nechtěla. Měla proto svůj velmi pádný důvod. Svůj život zasvětila péči o hendikepovaná zvířata. Na svém statku si zařídila pro ně útulek jako neziskovou organizaci. Nemocná a zraněná zvířata jí nahrazovala rodinu. Spolupracovala s jedním veterinářem, který měl ve své péči syna. Rozuměli si čím dál tím víc a rozhodli se, že zkusí žít společně. Přes počáteční klopotné vzájemné oťukávání prožívali klidné, nezávislé a férové soužití. Vytvořili prostě tým, ve kterém měl každý svoje místo bez často přehnaných citových vazeb.
Zdena taky pracovala v dětském domově. Žila v několikaletém spokojeném vztahu, jen dítě se jim pořád jaksi nedařilo. Do domova přišel chlapec, takový okatý, snědý, usměvavý. Zdena si jej občas brala domů na víkendy, prázdniny, svátky. Kluk byl živý, temperamentní, začal partnerovi brzy lézt na nervy. Stal se zdrojem stále častějších konfliktů. Zdena byla postavena před těžkou volbu: Přítel nebo chlapec? Po nesnadném vnitřním boji se rozhodla vztah s přítelem ukončit a malého si vzít do pěstounské péče. Když chlapec dospěl, odstěhoval se a Zdena si žila svůj život uprostřed vděčných dětí, které prošly její péčí v Domově.
Holek, ze kterých se z různých důvodů nestanou maminky, je určitě o mnoho víc. A jejich život často rozhodně nepostrádá svůj smysl. Na rozdíl od některých takzvaných mamin. Mateřství totiž samo o sobě nezaručuje, že holčičí život bude jaksi automaticky naplněný.
