O významu pořádku (nejen) pro člověka

Má se dodržovat řád? A odkud pokud? Má to vůbec smysl? Nestane se při nedodržování řádu z člověka neřád? Malá úvaha nad morčecím kotcem.

Před nějakým časem jsme na několik dní odcestovali a po tu dobu nikdo nečistil morče, které jinak čistíme téměř denně (doufám, že to nečte nějaký hygienik). Po teplém prodlouženém víkendu si morčecí podestýlka začala žít vlastním životem. A rozhodně se na tom dětem nedalo demonstrovat, že příroda je krásná, půvabná a voňavá. Dokonce se ani likvidace toho neřádstva nedala svěřit dětem, pokud jim člověk nechtěl způsobit zdravotní problémy. Už toto je, myslím, dostatečný výklad toho, že řád se obecně dodržovat má. Jsou určité mantinely, v nichž si lze udržovat malý přehledný nepořádek. Má to dokonce i jistý půvab. Potíž je v tom, že onen malý, přehledný nepořádek se musí umět udržet uvnitř oněch mantinelů. Kdo to neudrží, z toho se stane prostě neřád a nikdo na světě mu už nepomůže, leda by se rozhodl si pomoci sám. Ale zpět k morčecímu kotci.

Ono se totiž jakž takž uklízí v materiálním světě. Ale uvnitř nás, v naší duši, často zůstává takhle zaneřáděný morčecí kotec nejen po celý prodloužený víkend, ale často i celé roky. Lezou tam červíci našich strachů, obav, fobií, nenávistí, nevraživostí, naštvaností, rezignací a podobného svinstva, které si tam žije svým vlastním životem. Narůstají, množí se a prožívají si tam celé telenovely o stoosmdesáti dílech. A pokud se tváříme, že tam nejsou, a přikrýváme je pouze čistým stelivem, aby to navenek vypadalo. Ale ono to jako na potvoru začne to nejdřív smrdět v tu dobu, která je pro nás nejméně vhodná. A jak už to tak bývá, cítí ten smrad nejdřív úplně všichni v našem okolí a teprve potom my sami. Ti odvážnější nás o tom taktně poinformují, ale my se tváříme, že epicentrum puchu se nachází kdekoli jinde, jen ne v naší duši. Pak už to nevoní ani nám, z červíků se mezitím stali červi velikosti Olgoje Chorchoje a nacpat pod stelivo je už nelze. Nic naplat, je potřeba vykydat ten Augiášův chlív. Zgruntu čili důkladně. Dá to zabrat, ale následně se nám velmi uleví. Kyslík je kyslík, dýchat čerstvý vzduch se zkrátka vyplatí. A že k nám z čistého vzduchu připutuje víc energie, životní síly, o tom, myslím, také netřeba polemizovat. Čistícím prostředkem takové hygieny bývá otevření třinácté komnaty, přiznání si, že vůbec tento problém mám. Potom o něm mohu i komunikovat s někým, komu důvěřuji, kdo se mnou bude soucítit nebo mne aspoň vyslechne. Po těchto dvou etapách jsem kompetentní s řešením podobného problému pomoci někomu dalšímu. On se zpravidla někdo velmi rychle najde, pokud je k tomu situace zralá.

Jak se takovému řádu naučí děti? Je jedno, zda tomu materiálnímu, či tomu v duši. Oba jsou stejně důležité. Jeden je totiž odrazem toho druhého. Těžko bude vyváženě udržovat vše v mantinelech únosnosti ten, který má v duši binec, až běda. A přehnaně pořádkumilovní, takoví ti pedanti? Snaží se přikrýt čistým stelivem ten binec v kotci svojí zaneřáděné dušičky. Děti se to učí nápodobou nás, svých nejbližších, svých identifikačních vzorů. Nejdřív musíme robátku ukázat, jak se takový kotec zgruntu vykydá. Párkrát mu svěříme při pomoci nějaký ten drobný úkol, potom i větší úkol a nakonec si drobeček poradí sám. A to platí jak pro materiální svět, tak i pro binec v naší duši.
Žitím binec prostě samovolně vzniká, s tím nelze celkem nic dělat. To platí pro materiální oblast stejně jako pro oblasti duševní i duchovní. Důležitá je pravidelná údržba a jednou za čas důkladně vygruntovat, nejen přikrýt čistým stelivem. Ne každý uklízí rád. Někdo se do toho musí nutit. Je to otázka vůle, sebekázně, odpovědnosti za vzduch, který dýcháme nejen my, ale i naši nejbližší.
Voňavé letní dny! A moc si to nepohnojte!