Proč nechceme řešit to, co nás momentálně moc nepálí? Jsme tak ustrašení? Pohodlní? Nebo prostě na to špatné rychle zapomínáme? Nejspíš od každého trochu. Aneb o zubech a nejen o nich.
Když nás nic nebolí, prožíváme pohodu. Přesněji řečeno, měli bychom ji prožívat. My si to ale neuvědomujeme. A řečeno slovy pana Jirotky, „...osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás vyhodil na mráz...“
Neuvědomujeme si, že nás nic nebolí. Že máme dostatek. Že netrpíme hlady nebo že máme kde bydlet. Neuvědomujeme si, že jsme svobodní, můžeme si říkat a psát až na malé výjimky to, co nás napadne a my to považujeme za natolik důležité, že to chceme ostatním touhle formou sdělit.
Jak tohle všechno bylo úžasné, si uvědomíme teprve tehdy, když to ztrácíme.
Například nedávno mě rozbolel zub. Nejdřív jen tak snesitelně, leč nepříjemně. Zkrátka dával o sobě vědět. I zavolala jsem panu doktorovi, jestli bych ho mohla někdy navštívit. Nejbližší termín, na kterém jsme se oba shodli, byl za několik týdnů po onom telefonátu. To vydrží, domnívala jsem se bláhově.
Jenže mrška zub měl na věc jiný názor. Přitvrdil. Ataky bolesti se stupňovaly a intervaly mezi nimi se zkracovaly. Ten pátek odpoledne jsem si už opravdu začínala zoufat. Vydržím to takhle do konce víkendu? Že se do zubní ordinace vypravím v pondělí ráno s prosíkem, bylo v té chvíli víc než jasné. Noci z pátku na sobotu jsem se začínala silně obávat.
Pak jsem si vzpomněla na jednu babskou radu. Vypravila jsem se do kořenky a vytáhla odtud hřebíček. Zakousla jsem se do něho. Úleva nastala v několika minutách, takže jsem se docela vyspala. A nejen to . Ráno jsem zakousla další hřebíček a vrhla se do sobotního gruntování.
Musím v pondělí vlastně k tomu zubaři? Začala jsem se rouhat. Cítila jsem se totiž báječně.
Pak jsem vyrazila do chladných ulic, nadýchala se mrazivého vzduchu a potvora zub se začal v mé puse bouřit. Že návštěva zubaře bude nutná a to hned v pondělí ráno, bylo nabíledni. Doma jsem se okamžitě po svém příchodu zakousla do dalšího hřebíčku, na němž jsem se v průběhu víkendu stala regulérně závislou.
Proč o tom ale vlastně píšu? Napadla mne taková paralela s naším postojem k věcem kolem nás. Máme-li dojem, že jsou věci okolo více či méně v pořádku, neřešíme je. Proč si kazit život tím, že budu uklízet ten svinčík, když se na něj dá ještě jakžtakž koukat. Není nutné se obtěžovat k volbám, když odjíždím na hory a ten můj jeden hlas to stejně nezmění.
Jenže najednou se problému nakupí, z bolístek se stanou náhle a neočekávaně bolesti k nesnesení a energie k jejich radikálnímu řešení je čím dál tím míň. Potřebujeme zkrátka pořádný nekomfort, abychom se konečně rozkývali a něco s tím začali dělat.
Kdybychom věci řešili ve chvíli, kdy nás začínají trápit, ušetřili bychom si mnohé skřípění pochroumaných zubů.
Pokud jste jako já, nepoučitelní, s tím hřebíčkem to opravdu funguje :-)
A na ty ostatní problémy, které jsme si svojí liknavostí zavařili, podobně funguje humor.
