Už jste někdy narazili na lidské tělo, bezvládně ležící na městském chodníku? Ano? Co vás jako první napadlo? Je zraněný/á nebo fuj, ten/ta se zase opil/a?
Autobusové nádraží, červnový podvečer po horkém pracovním dni. Lidé stojící v dlouhém zástupu na autobus, který má na jízdním řádu uvedený odjezd za několik minut. Studenti s batůžky, maminy s dětmi za ruku a taškou nákupu v druhé ruce, důchodci s holemi, mužů středního věku poskrovnu. A pankáč s jakousi osobou ženského pohlaví, ne už právě nejmladšího věku a ne právě nejúhlednějšího zevnějšku. Oba míří k jednomu z nástupišť, když žena upadne na chodník a zůstane ležet. Pár vteřin nebo dokonce i několik minut se neděje vůbec nic, čekající lidé celý výjev jen užasle pozorují. Pak se panker rozeřve na celé kolo. Nejdřív jaksi povšechně napadá všechny kolemstojící, pak se obouvá i do jednotlivců dosti nevybíravým způsobem. Všechny halasně obviňuje z tuposti a lhostejnosti, nikoho nešetří. A nešetří ani vulgarismy dosti hrubého ražení na jejich adresu.
První se proberou z netečnosti dva mladíci s batůžky na zádech. Sehnou se k ženě ležící na chodníku a opatrně ji začnou zvedat. Když se jim to podaří, usadí ji na nejbližší lavičku. Jeden z nich odchází, druhý se jí zeptá, zda nepotřebuje pití a položí vedle ní její batůžek se slovy, ať si jej hlídá, aby jí ho nikdo neukradl. Žena mu děkuje a stírá si krev ze sedřeného obličeje. Odkudsi příchází paní možná stejného věku jako zraněná. Sklání se nad ní a ptá se jí, jak se cítí, zda ji nebolí hlava nebo jí není jinak špatně, zda nepotřebuje záchranku. Zraněná odmítá. Paní jen zavrtí hlavou a chvíli cosi vyťukává do mobilu, jejž vytáhla z velké kabely plné jakýchsi knih. Představí se a stručně popisuje, odkud volá a celou situaci. Nedbá na protesty zraněné ženy, ani neuvažuje o případném ohrožení jejím podivným společníkem, pankerem, který se přestal halasně ozývat a kamsi se po anglicku vytratil. Osazenstvo nástupiště stále jen překvapeně zírá, nikdo se nezmůže na jakýkoli projev, každý touží splynout s anonymním davem nebo ještě lépe, vůbec tu nebýt. Právě dotelefonovavší paní se obrátí na mladíka s batůžkem s prosbou, zda by nemohl vyčkat se zraněnou do příjezdu sanitky, že jí za pár minut odjíždí autobus a další pojede až za dvě hodiny. Čeká ji doma rodina. Mladík se omlouvá, že čeká na ten samý autobus. Paní se nejistě rozhlédne po lidech kolem. Situace je velmi podobná té, kterou známe ze studentských dob, kdy se profesor zeptal třídy, kdo by si chtěl vzít ten referát dobrovolně. Nesetká se ani s jedním přímým pohledem. Nervózně tedy začne vyhlížet sanitku, která ne a ne přijet. Zraněná ji přesvědčuje, ať klidně odjede, že ona si žádnou pomoc nezaslouží, že je opilá. Paní jen stručně namítne, že téměř každý byl někdy opilý a pokračuje v nervózním vyhlížení. Těch několik minut nemá konce. Do stanice najíždí autobusový spoj, na který oba, mladík i paní s mobilem čekali. Mladík se pomalu a váhavě řadí na konec dlouhé fronty cestujících, paní se ještě jednou nervózně rozhlíží a zůstává stát na místě.
Najednou se za jejími zády ozve pobídka, ať nastoupí. Mladá maminka s chlapcem za ruku se postaví k lavičce se zraněnou ženou a slibuje, že tu počká. V dálce se ozve siréna blížící se sanitky. Z odjíždějícího autobusu je vidět, jak mladá maminka vybíhá do vozovky a mává. Ze sanitního vozu vybíhají dva muži v zářivých uniformách.
