Taky už jste si všimli, jak se většinou k sobě chovají partneři na veřejnosti a jak jste překvapeni, když je „nachytáte“, jak se chovají v soukromí? Čest výjimkám!
Chystala se na návštěvu k přátelům. Byla z toho tak trochu nervózní. On pan doktor, ona akademická architektka. Oba věřící, velmi noblesní lidé ve středním věku. Pečlivě vybírala květinu pro hostitelku, sáček sypaného čaje z fairtradové produkce pro hostitele, vkusnou krabičku drahých pralinek pro oba. Znali se z jógových víkendů, kam společně jezdívali.
Jako nedávno rozvedená neměla momentálně moc opravdu dobrých přátel, kteří by zároveň nebyli i přáteli jejího bývalého. S těmi se scházet nechtěla. Aspoň prozatím, takže bývala dost často osamělá. Děti už byly velké a svým trápením je obtěžovat nechtěla. Ohledně dnešní návštěvy všechno důkladně promýšlela: Pozornost, kterou jim přinese, co si obleče na sebe, dokonce i přesný čas, kdy vstoupí do jejich domu. Bydleli v krásném funkcionalistickém domě kdesi v nedaleko Pražského Hradu. Přijela tramvají o čtvrt hodiny dřív před smluvenou dobou své návštěvy, aby měla dost času se tu zorientovat. Byla už prostě taková. Nechtěla si návštěvu kazit zmateným pobíháním po okolí a dotazováním se na ulici a číslo domu. A taky k nim nechtěla dorazit udýchaná, vynervovaná a zpocená. Kupodivu však jejich dům našla poměrně rychle. Domovní dveře byly otevřené, vklouzla tedy do chodby, jejíž stěny byly pokryty mozaikou, široké schodiště s naleštěným mosazným zábradlím se skvělo čistotou a celé to tu působilo přímo velebně. Jak se to lišilo od jejich paneláku, plného všelijakých existencí, kde jen udržování čistoty bylo často problémem!
Pohledem na hodinky zjistila, že má ještě pár minut čas. Zastavila se v přízemí u domovních schránek. Samé firmy, nějaké vzdělávací centrum, mezi sousedy jejích hostitelů i dvě nebo tři význačná jména. Zkrátka luxusní adresa.
Najednou zaslechla ječivý ženský hlas. Pronikal velebností prostředí a ani trochu se sem nehodil. Nebylo rozumět slovům, jen z něj čišela hrůza skrz poměrně tlusté zdi a dveře. Do toho se mísilo třískání čehosi dřevěného a řinkot padajícího nádobí. Vylekala se. Možná někdo potřebuje pomoc! Zvuky se linuly z vyššího patra. Přemýšlela, co udělá. Nejdřív zjistí, odkud se ten hluk ozývá. Pak jakoby náhodně zazvoní a pokusí se nenápadně zjistit, zda někdo nepotřebuje pomoc. Pátravě stoupala po mramorovém schodišti a pozorně poslouchala pronikavý ženský křik. Že by....? Ale ne. To přece není možné! Zaplašila bláznivý dojem,že ten pronikavý hlas patří její nové známé a stoupala ještě o patro výš. S každým schodem, který vystoupala směrem vzhůru, se však její domněnka potvrzovala. Helenka je v nebezpečí! Někdo ji přepadl! Takové myšlenky ji napadaly, když stoupala směrem vzhůru.
„Okamžitě mě pusť! Čekáme návštěvu a já budu samá modřina!“ Vřeštěl vyděšený hlas její známé.
„Zavři hubu, ty mizerná k....o!“ Ozvalo se jako odpověď.
Co má dělat? Volat policii? Nic o celé situaci neví. Zazvonit? Zbývá ještě deset minut. Počká tedy a pak zazvoní, jako by nic neslyšela. Taky by mohla odejít a telefonicky se omluvit, že dnes nedorazí, že jí není dobře. Ale tím Helence nepomůže. A ona možná její pomoc docela potřebuje. Sedla si tedy na jakousi skříňku a trpělivě čekala. Cítila se nepříjemně, jako kdyby se dívala klíčovou dírkou, strach o známou byl ale silnější. Zvuky utichly, ozývaly se už jen rychlé kroky a sbírání čehosi z podlahy. Pak se rozezněl vysavač. Když všechno utichlo, počkala pár minut a stiskla tlačítko zvonku. Otevřely se dveře, v nich stál Helenčin manžel, její známý a s úsměvem ji vítal. Pomohl jí z kabátu, zavolal Helenku, která se vynořila bezchybně nalíčená ve dveřích kuchyně a zlehka ji políbila na tvář. Pak přijala s díky donesenou květinu a dala ji do vázy z broušeného skla. Celá její návštěva proběhla v přátelském duchu, jen ona špatně zakrývala svoji nervozitu. Snažila se co nejdřív odsud odejít, její hostitelé ji ale velice zdvořile zdržovali.
Odcházela od nich s pocitem, že je nesnesitelný pokrytec. Musí se s Helenkou sblížit! Snad se jí svěří s tím, co doma prožívá.
Helenka se ale nikdy nesvěřila. Naopak, vždycky musela poslouchat, jaký je ten její milý, pozorný, zkrátka dokonalý manžel. Pomalu už to začala vzdávat, když jednou spolu seděly s Helenkou v kavárně. Bylo tam hodně teplo a Helenka si povolila hedvábný šátek, zajímavě sladěný s módní tunikou a ona uviděla modřiny na jejím krku. Osmělila se a zeptala se, co to má.
„To mě včera zase škrtil.“ Pronesla jako by nic.
Zůstala na Helu překvapeně zírat.
„Dělá ti to častěji?“ Zeptala se.
„ Poslední dobou skoro každý týden. Asi má zase nějakou novou kočičku.“ Pravila Hela popisným tónem.
„Proč od něj neodejdeš?“ Ptala se.
„Kam bych šla?“
„Máte přece ještě chalupu.“
„Budu odepsaná. Všichni mí klienti jsou zároveň jeho kolegové, přátelé nebo prominentní pacienti. Bez něj nebudu mít zakázky.“ Hela vypočítala ještě několik pro ni pádných, většinou existenčních důvodů, proč se nelze s tyranem rozejít. Pochopila, že tenhle rozhovor nikam nevede.
Začala se jim vyhýbat. Občas se sešla s Helenkou, na jejího tyranského muže ale zvědavá nebyla. Pro Helu byla zjevně důležitější dosažená životní úroveň než její lidská důstojnost.
Pak se od nějaké společné známé z jógových víkendů dozvěděla, že Helenčin muž po autonehodě ochrnul. Přes veškerou špičkovou lékařskou péči zůstal závislý na ženě, kterou léta ponižoval a týral. A Helenka? Zajistila mu perfektní péči podobu, kdy byla v práci. Zbytek času se mu věnovala sama. A vzorně.
