Možná se vám to taky už stalo. Obejdete si kolečko po doktorech, kteří konstatují, že tyhle potíže nemají žádnou medicínskou příčinu. Co s tím? Zkusit jen dýchat a být. Je to tak jednoduché, že se tomu ani nechce věřit.
Pršelo a foukal studený podzimní vítr. Dobíhala autobus do jejího nového bydliště, který stál na nástupišti a zápasila přitom s deštníkem, neustále se obracejícím v prudkých větrných poryvech. Konečně vběhla téměř do zavírajících se dveří autobusu, zakoupila jízdenku a rozhlížela se po prázdně sedačce. Konečně ji našla! S ulehčením usedla vedle staršího pána a vložila deštník do igelitové tašky.
„ Měla jste štěstí, moc místa už tu není.“ Usmál se na ni pán. Asi by si chtěl povídat, ale ona toužila jen být sama se svými myšlenkami. Těšila se do nového útulného bytu, na svého nového partnera, do oázy klidu po celodenním úmorném kolotoči zařizování a běhání po úřadech.
„Jste celá udýchaná. Náročný den, že?“ Nedal se odbýt hovorný stařík. Mlčky kývla, otevřela časopis a předstírala četbu, aby se ho zbavila. Marně. Dědoušek něco brebentil o shánění kominíka a problémech s krbem. Naštěstí si vystačil sám, stačilo jen tu a tam kývnout, přitakat, usmát se.
Po hodině jízdy byla konečně doma. Vystoupila z autobusu, který zmizel pod kopcem. Byla už tma, ačkoli večer ještě nezačal. Pavel na ni čekal na zastávce, aby jí pomohl s nákupní taškou. Věděl, že s prázdnou z města určitě nepřijede. Políbil ji na tvář, vzal jí objemnou kabelu a volnou rukou ji objal kolem ramen.
„Náročná cesta?“ Ptal se.
„Ani ne, jen toho starého pána nešlo vypnout.“ Usmála se taky.
„ Uvařil jsem k večeři těstoviny s tou omáčkou, kterou máš ráda. Koupil jsem lahev dobrého bílého. Míša byl se mnou sbírat v aleji ořechy. Byl upajdanej a před chvílí usnul.“ Podával samé pozitivní zprávy.
Byl pro ni pravým pokladem. Když se rozešla s Míšovým tátou, neměla zrovna na růžích ustláno. Malého autistu jí nechtěl nikdo hlídat, ve školce těžko hledali asistentku, takže byla ráda, že jí ho vzali aspoň na dopoledne, aby si mohla dojít v klidu nakoupit nebo k doktorovi, kterého doopravdy potřebovala. Od té doby, co žije s Pavlem, cítí značnou úlevu. Malý si zvykl a důvěřuje mu. Dokonce ji občas pustí do města na úřady, aby mohla v klidu zařídit všechno potřebné. Ba co víc, dobu strávenou s novým strejdou si zjevně užívá.
„Byla jsi u toho doktora?“ Zeptal se.
Kývla. „Je to v pořádku. Nechápu, proč mě to dýchání tolik zlobí.“
„ To jsou nervy. Začni světu kolem trochu důvěřovat a bude ti líp i bez doktorů.“
Došli k jejich domu. Vešli tiše dovnitř. Pouklízeli nákup, povečeřeli. Pak Pavel otevřel lahev vína a v klidu seděli v obýváku. Z Míšova pokoje se ozvalo zakašlání. Vstala a šla si malého zkontrolovat. Spal jako andílek, v ruce měl oblíbeného plyšáka.
Vrátila se zpátky k Pavlovi. Je to fakt moc hodný mužský. Je na něj ve všem spoleh. Na to nebyla zvyklá. Proč tedy pořád cítí na prsou tu divnou tíhu, která jí nedovolí volně dýchat? Podle doktorů je v pořádku. Že by to byly opravdu nervy? Teď, když se jí vlastně ulevilo?
Po klidném večeru se odebrali spát. Pomazlili se spolu a Pavel začal pravidelně oddechovat. Ona ale nemohla usnout, ačkoli byla za celý ten náročný den pořádně unavená. Zase cítila na prsou tu hroznou tíhu, ten balvan, který jí bránil volně se nadechnout. Zkusila trochu sebekázně. Na nic nemyslet. Jen dýchat. Nádech, výdech. A pěkně zhluboka. Nadechovat se až do spodku břicha. Naplno rozevírat hrudník.
Z vedlejšího pokoje zaslechla Míšovo zakašlání. Co když je nastydlý? Žádné kapky proti kašli do něj nedostane. Klid, je to druhé zakašlání v průběhu asi tří hodin. To nemusí nutně znamenat, že je nastydlý. Nádech, výdech. Nic jiného. Pár nádechů a výdechů to vydrželo.Plnit vzduchem hrudník, břicho.
Pak se zase vtírají myšlenky na to, že se takhle Pavlovi zprotiví. Je pořád unavená, neustále si na něco stěžuje. Klid. Sebekázeň. Nádech, výdech. Nic jiného není. Po chvíli skutečně usnula.
Po dlouhé době spala celou noc a kupodivu ji netrápily zlé sny. Na malého měla druhý den víc síly a trpělivosti, takže se tolik nevztekal. Večer byla méně unavená, takže společné večery byly hezčí. Začaly ustupovat její potíže s dýcháním, bolestmi hlavy, špatným trávením.
Náprava byla jednoduchá a úplně zadarmo: Nepřemýšlet tolik a prostě chvílemi jen být a dýchat. Pěkně zhluboka do plných plic. A na nic zbytečně stresujícího nemyslet. Lehké? Těžké? Jak pro koho.
