Lukrativní džob

Proč jsou většinou nejhůř ohodnocené práce, které mají opravdu smysl a jiné, budiž jim to přáno, jsou honorovány přímo královsky?

Že se do toho jen nechala ukecat! To je tedy zase jednou džob! Když ji jedna její kamarádka, ředitelka učňáku, přemluvila, aby u nich vzala pár hodin psychologie, když je jako ta terapeutka, kývla. Tušila, že to procházka kvetoucím sadem zrovna nebude, ale tohle tedy rozhodně nečekala. Myslela si, že s nimi udělá pár psychoher, se kterými mívala vždycky úspěch na svých seminářích o asertivitě a že pomůže kamarádce a ještě si tím přivydělá pár korun. To si ale dala! Kluky tedy psychohry rozhodně nebavily a za ty dva měsíce vlastně ani nepřišla na to, co by je jako vlastně bavilo, kromě siláckých řečí o holkách, sexu, bujarých pitkách ačkoli osmnáct jim rozhodně ještě nebylo a o fotbale, tedy spíš o fandění. V průběhu hodin je skoro pořád překřikovala, neustále se mezi sebou dohadovali, něčím po sobě házeli, oplzle po sobě pokřikovali. Tak tohle teď bude muset dva dny v týdnu do června snášet! Jak to jen ti učitelé vydrží. Ze své poradny už dávno věděla, že těžko. Zkuste budoucí automechaniky a opraváře zemědělských strojů učit něco o komunikaci mezi lidmi a o asertivitě!
Už v první hodině si v druháku, který pro ni byl největším oříškem, vytipovala jejich kápa, blonďáka, pohazujícího frajersky dlouhou patkou na pravou stranu. Trochu ho přiskřípla, ale ne tak, aby si z něj udělala nepřítele. Spíš si vzájemně vymezili prostor. Na každou hodinu měla hotové dvě přípravy: Jednu psychohru pro dospělé, mírně upravenou pro jejich věk a jednu aktivitu zaměstnávající je natolik, aby neměli prostor pro to svoje přihlouplé překřikování a předvádění.
A měla to tak i dnes, v pátek poslední hodinu. Chystala si všechno na hromádku: metodickou příručku, učebnici, cedulky a fixy pro případ, že by došlo na připravenou hru. Ještě nůžky, kotouč izolepy, propisovačku a brýle. Tak a může jít. Zhluboka se nadechla a vešla do třídy.
Kluci tam seděli každý na svém místě. Jeden se houpal na židli, dva se cpali bagetou ze školního bufetu, několik jich bylo zaujatou přestřelkou z takzvaných flusaček, jeden hudebně založený bušil jako smyslů zbavený jakýsi složitý rytmus dvěma prázdnými PET lahvemi do sousední židle. Když vešla, zahučeli cosi, jako pozdrav a zhroutili se na židle, že jako tu hodinu přetrpí.
„Z minula jste si měli promyslet nějaký případ manipulativního chování a přehrát nám tady na tohle téma malou scénku.“ Oslovila třídu. Moc přitom nepočítala s tím, že by se někdo přihlásil. Najednou se zvedl zmiňovaný blonďák a kývl do třídy na spolužáka : „Fando, jdem?“ Fanda se beze slova zvedl a předstoupili před třídu. Čekala, co se z toho vyvine. Byla to výměna názorů adolescenta s rodičem na téma pořádek. Plná výhružek a vzájemných výpadů. Posadila oba aktéry do lavic a zeptala se třídy, co že jako ti ostatní na to.
„To je jako u nás doma! Tuhle mámu ten její zbušil ten, co u nás teď bydlí, když se vrátil z hospody tak, že jsem na něj musel volat policajty. Že by jí dal jako nějaký prachy na domácnost, to ne. Ale chlastá každej den jako prokopnutej kýbl. Pak ještě zkoušel bušit do mě. Se divím, že ho máma nevyhodí.“
„A zkoušel jsi o tom s mámou mluvit?“ Zeptala se spíš proto, aby získala čas.
Mlčky mávl rukou, jako že to nemá cenu.
Vyjmenovala mu možnosti řešení, které proti násilníkovi s mámou mají.
„To je zbytečný. Máma ho stejně nikdy nevyhodí. Živí ho, on všechno prochlastá a ještě dělá po nocích bugr. Ale máma to mlčky trpí. A je to její barák.“
Než stačili probrat tenhle případ, ozval se zezadu další: „A co ta důra, co bydlí s mým tátou? Do práce nechodí, táta ji živí, toho jejího pacholka taky a ona na mně jenom nasazuje. Že prý mě z baráku stejně dostane. Ať si táhnu kam chci. Ale já se nedám. Stejně nemám kam jít. U mámy bych to měl ještě horší. Ten její novej, co s ním teď máma čeká to malý, je taky pěknej vožrala.“
Ve třídě by bylo slyšet spadnout špendlík.
„Co byste mu radili vy?“ Zeptala se ostatních. Ozývaly se vesměs nepoužitelné rady typu: Nakopal bych ji/ho do p..., případně i jinam, padaly návody na více či méně rafinovanou bestiální vraždu. Byly slyšet i další stížnosti na podobně neutěšené vztahy doma. Pohlédla na hodinky. Zvoní za deset minut. Takhle je přece nepustí na víkend!
„Existuje i linka důvěry, pokud jste doma bezradní. Násilníka lze na pár dní vykázat z domu.“
"Jenže tohle nejde použít, když dospělý, rodič, nemá zájem to řešit. Musíte s rodiči mluvit o tom, že se doma necítíte dobře. Zkuste jim to prostě v klidu říct."
Zvonilo. Propustila je ze třídy domů. Po schodech ještě duněly jejich hluboké hlasy a dozníval dusot jejich kroků. Věděla, že psychohry a asertivita jsou na takovéhle problémy asi tak účinné, jako zubní kartáček na vygruntování nádražní haly. Věděla také, že jim nemůže nijak pomoci, kromě toho, že si je vyslechne a bude jejich problémy brát vážně. Už také pochopila, že není v tomhle vzdělávacím zařízení zbytečná. Bude to fuška, ale její působení tu má svůj smysl. A to každý o své práci říct nemůže.           I kdyby byla bůhvíjak královsky placená.