Chcete-li mít plný a zvučný hlas, který budí respekt a dává druhým jistotu, že to, co říkáte taky tak myslíte a hodláte to realizovat, čtěte dál. Ona totiž trocha té alternativy v rozumných mezích nikoho nezabije.
Jako člověk, který se už víc než čtvrt století živí vlastním hlasem, si troufám říci, že mám k této problematice co podotknout. Zažila jsem už polykání kovové několik desítek cm dlouhé rourky při vyšetření hlasivek a znám lepší ňamky a hodnotnější zážitky. O tom, že následovala několikatýdenní pracovní neschopnost, už se snad ani nemusím rozepisovat. Asi chápete, že propříště jsem si raději tuhle proceduru odpustila a pracovala jsem všemožně na tom, abych se jí vyhnula.
Nucené období hlasového klidu je zajímavým zážitkem. Telefonovat prostě několik dní nejde vůbec. Zajít na nákup je taky dost komplikovaná záležitost, podobně jako vyzvednutí dítěte ze školky či z družiny. Jednání na úřadech jsou pro vás taky na nějaký čas tabu. Podobné je to se zakoupením jízdenky či vstupenky. Jste najednou schopni informace přijímat, ale nejste schopni cokoliv komukoliv sdělit. Málo lidí bude čekat, až jim svoje sdělení předáte napsané čitelně a velkými písmeny na lístku papíru. O nic si neřeknete. Neozvete se. Neobtěžujete. Neexistujete. Máte tedy dost času k tomu, abyste se nad sebou a nad svými postoji k okolí důkladně zamysleli.
Hlasivky jsou orgán, který má na starosti naše sebevyjádření. Dokážeme-li vyjádřit to, co momentálně cítíme a o co nám jde, je vše v pořádku a jsou v pořádku i naše hlasivky.
Jenomže my jsme byli v dětství vychováváni k tomu, abychom nedávali najevo svoje pocity, rozpoložení, emoce. Zvykli jsme si potlačovat to, co cítíme a prožíváme, leckdy zkomolíme své sdělení druhým tak důmyslným způsobem, že už se ani sami pořádně nevyznáme v tom, co chceme vyjádřit a proč. Hrajeme Berneovské hry , abychom se nikoho nedotkli a nikoho proti sobě nepopudili. Chuchvalec nevyjádřených emocí nám pak zůstává v krku jako onen příslovečný knedlík. Hlas máme buď zastřený, chraplavý nebo nám přeskakuje do neuvěřitelných rejstříků, někdo zase má hlas nesmyslně pronikavý, ječivý. Podle posazení a zabarvení hlasu se dá o člověku leccos dozvědět. Z barvy a melodie hlasu lze poznat, v jakém rozpoložení se ten druhý, s kterým mluvíme, právě nachází a zda mu lze věřit , či nikoliv.
Co z toho pro nás plyne? Poslouchejme v dialogu s druhým nejen význam toho, co nám říká, ale i barvu a posazení hlasu, tedy jak nám své sdělení říká.
A nestojíme-li právě o shora popisované procedury ani o potíže s hlasivkami, měli bychom se naučit rozumět sami sobě, co právě prožíváme a máme-li pocit, že je pro nás či pro naše okolí nutné, abychom to vyjádřili, věcně a pravdivě to udělejme. Nebojme se být ve svých sděleních autentičtí. Naše hlasivky nám budou vděčné a budou nám dobře a spolehlivě sloužit.
