Kovářova kobyla

To, že je někdo profík v nějaké oblasti, ještě neznamená, že doma to má vždycky zmáknuté. Aspoň dotyčný profík ví, jak je těm, kteří za ním přišli. A dokáže jim poradit. Leckdy dost zasvěceně.

Marie to měla jako nejstarší dcera jasně nalajnované. Dokázala se postarat o svého o tři roky mladšího brášku od první třídy, kdy ho vodila do školky, pomáhala mu s převlékáním, četla mu pohádky. Pak přibyl další sourozenec a bylo jasné, že funkci pečovatelky má na doživotí. 
Když si vybírala povolání, bylo jasné, že to bude nějaká pečovatelská profese.
Vlastní děti měla Marie ještě na vysoké. Zvládla dostudovat a potom začala pomáhat rodinám s problémovými dětmi.

V pátek to byl typický den blbec. Od rána samé problémové případy. Zlostný chlapec s neurotickou matkou, scéna až do jedenácté hodiny dopolední. Kluk křičel, matka křičela na kluka, ať už nekřičí. Pak malý klučina s poruchou autistického typu, který nezvládl zvuk příklepové vrtačky linoucí se z přízemí, kde někdo renovoval kancelář. A nakonec holčička se školní fobií. Tady bylo jasné, že potíž je v matce, která svému malému roztomilému andílkovi nedokáže říct, že tohle ale opravdu nejde. Výsledek? Sedmileté klíště, držící se mámy křečovitě za nohu pokaždé, kdykoli se přiblíží ke školní budově. Navíc se malá princezna rozhodně nedržela mámy za nohu potichu. Vzlykala a naříkala, že by se kámen ustrnul.
Potom skupina osmi dětí s ADHD, tedy divokých a impulzivních. Po šedesáti minutách Marie intenzivně toužila sesunout se doma na pohovku a zavřít oči. Když se jí to po hodině a půl cesty domů konečně podařilo, zazvonil telefon. Dcera. V první chvíli Marie nevěděla, jestli je ráda, že po týdnu tu svojí holku ráda uslyší. Mají spolu hezký vztah, cožpak o to. Jenže teď by Marie ze všeho nejvíc uvítala klid, ticho a nic neřešit. A dcera měla dvě malé děti a její telefonát mohl znamena t jen jediné: Bude je potřebovat o víkendu pohlídat. Marie vnoučata hlídala ráda a vždycky si to s nimi užila, ale tentokrát toho měla opravdu dost a potřebovala se trochu prospat, což se dvěma malými trapiči bylo opravdu nesplnitelné. Navíc je měla u sebe i minulý víkend a předminulý týden včetně soboty a části neděle si ji pozvala na adapťák nějaká škola, takže trávila sobotu a neděli se třídou rozjívených výrostků. Na nastávající dva dny volna se tedy Marie dost intenzivně těšila.
Tentokrát to snad na hlídání nevypadá. Alice na ni za deset minut vysypala problémy uplynulého týdne a pak ji informovala o tom, že pětiletá vnučka si po návratu od babičky posteskla, že babička je nějaká přísná a že jí to je líto. Marie se zamyslela a pokusila se dceři opatrně a diplomaticky sdělit, že děti nějaké hranice potřebují. 
„No to jsem si mohla myslet, že neuneseš kritiku.“ Utrhla se na Marii dcera podrážděně. „Studovala jsi před třiceti lety a teď je všechno jinak.“

Marie horečně přemýšlela, co Alici říct. Bylo jasné, že je ve vleku svého rozhořčení a bude těžké jí cokoli odpovědět, aby se dcera nerozohnila ještě víc. Ustupovat se jí ale taky nechtělo. Někdy si člověk prostě potřebuje zachovat aspoň trochu své důstojnosti. Moc kreativního ji v tom zmoženém stavu nenapadlo: „ Asi jsi měla těžký den, viď? Co kdybychom se o tom pobavily někdy jindy, třeba zítra?“
Bylo to, jako kdyby protrhl hráz. Příval stesků, jak toho má Alice hodně, jak to má těžké s dvěma dětmi a zastání nikde žádné. Nebralo to konce.
Marie prostě zmáčkla červené sluchátko. Ještě chvíli zrychleně dýchala. Pak si obula boty a oblékla starý teplý svetr a vyrazila do zahrady shrabat popadané listí.