K princeznám se nečuchá

Když musíme tam, kam i císařpán chodíval pěšky, většinou to považujeme za svůj privátní problém. Když TAM ale musíme tak často, že nám to narušuje běžný život, bývá každá rada drahá...

„Nezlobte se na mne, prosím vás, ale já teď prostě nutně musím.“ Podívala se provinilým pohledem. Jako kdyby obtěžovala.
Mávl rukou směrem ke dveřím toalety. Mlčky.

Když si po chvíli spolu sedli v jeho pracovně, ještě se jednou omlouvala. 
„Proč se omlouváte, prosím vás?“ Zeptal se jí udiveně.
„Zdržuji vás. Měla jsem si dojít předtím. Ale to jsou u mne prostě nervy. Když vím, že to v tuhle chvíli není vhodné, jako na potvoru prostě musím. A nedá se tomu zkrátka nijak poručit. Vlastně jste první, komu o tomhle privátním problému takhle vyprávím.“ Rozpovídala se ostýchavě.
„Jsem terapeut. Komu jinému byste o tom měla vyprávět? A pak: Možná vás aspoň trochu uklidní, že nejste s tímhle problémem sama. Už tím, že se mi svěřujete, se vlastně léčíte z jakési obsese.“
Vděčně se na něj usmála. „ Víte, vlastně to mám už od dětství. Ve škole jsme mohli chodit jen o přestávce. Já jsem si vždycky každou přestávku došla, jenže když jsem potom věděla, že při hodině se na záchod nechodí, prostě jsem musela. Později na střední to bylo ještě horší. To jsem se navíc ještě styděla před spolužáky. Jako dospělá jsem si prožila svoje u lékařů nebo na úřadě. Jakmile jsem věděla, že přijdu za chvíli na řadu, musela jsem. Okamžitě. Nesneslo to odkladu. Ve všech obchodech vím, kde mají toalety. Do obchodů, kde záchody pro zákazníky nemají, prostě nechodím.“
David Šalamoun si najednou vzpomněl na jednoho svého spolužáka z fakulty, který musel odjet pracovně na delší dobu kamsi na Balkán. Po návratu spolu seděli v hospodě a spolužák Davidovi vyprávěl: „Víš, kde končí Evropa? Tam, kde na záchodě není samozřejmostí mýdlo a toaletní papír. A leckde se na záchody pro veřejnost nemyslí vůbec. Lidi si pak v tísnivé situaci poradí, jak se dá a všude je pekelný binec.“
Podíval se na plaché stvoření před sebou a řekl: „ Chodit občas na toaletu je lidské. Všichni na ni občas chodíme. Když se pokoušíme si to zakazovat nebo svým přirozeným potřebám příliš bráníme,  můžeme si vypěstovat nutkavé chování. A to by mohl být váš případ. Občas se to stává. Zkuste o tom se svým okolím přiměřeně a decentně, leč upřímně, komunikovat. Co se stalo, když jste mi o tomhle svém soukromém a doposud tajném problému vyprávěla? Ulevilo se vám?“
Neodpověděla, jen rozpačitě kývla.
„Chápu, že to není zrovna téma, které byste s každým chtěla na potkání sdílet. Přesto by se o něm dalo přiměřeným způsobem, samozřejmě, otevřeně komunikovat. Svěřila jste se se svými obavami třeba někomu z rodiny? Někomu, o kom víte, že by vaše problémy bral vážně a snažil se vám je pomoci překonat?“
„Dnes už asi ano. V dětství a v pubertě si takovou komunikaci představit nedokážu.“ Odpověděla.
„ Pak by bylo vhodné pracovat na svém vnitřním dítěti. Asi jste se nemohla v dětství příliš spontánně projevovat, že?“
Mlčky pokrčila rameny. Má vyprávět o tom, že jí na rodinném výletě nezastavili, když nutně potřebovala a jí se pak stala nehoda, která ji doslova společensky znemožnila? Že se vlastně málokdy bral ohled na její přirozené potřeby?
David Šalamoun to ale vycítil. Nebyla totiž první, kdo s takovým problémem k němu přišel.
„Já bych si na vašem místě vypracoval takový jakýsi nouzový plán pro případ, že bych nutně musel. Třeba při cestě na nákup, na úřad a tak. To je taková první pomoc. A pak bych pracoval na své psychice. Snažil bych se celkově zklidňovat a pracovat na svém vnitřním dítěti. Poradím vám nějaké meditační techniky a jednoduché cviky.“
Vděčně se usmála. Je fajn vědět, že s daným problémem nejsme sami. A ještě fajnovější je vědět, že náš problém má nějaké řešení.