Jak rozhýbat ztuhlá záda - návod pro lenochy

Po svátcích se nevejdeme do oblíbeného oblečení, bolí nás záda a tak vůbec jsme nějak rozsezení a zpohodlnění, celkově bez energie. Chtělo by to cvičit.

Já vím, ale jak se donutit? Ptáme se. Víme, že cvičení by nám udělalo dobře, jenže to ví rozum. Naše pohodlné já se brání.
Je hloupost si uvědomovat rozumové důvody. Ty víme přece už dávno a cvičit jsme nezačali. Že nemáme čas? Najdeme si pět minut? Asi ano.

Sedím si takhle na pohovce a prohlížím si časopis. Jen se prudce nezvedat! Hlavně žádné ukvapené pohyby! Moje záda, pečlivě nastavená na pozici, kterou momentálně zaujímám a pečlivě podložená polštářem, o sobě nedávají zatím vědět. Vím, že to nebude trvat věčně, že mě to po nějakém čase donutí se zvednout, ale zatím to nebolí. Zatím je to v klidu. Jenže čím déle v tomhle klidu setrvám, tím horší bude potom zvedání. A to je právě ten stav, kdy bych tělo měla s citem rozhýbávat. Slezu z pohovky a sednu si oooopatrněěěě na paty na koberec. Tedy nejdřív si prostě kleknu a pak pomalu umístím hýždě na paty. Úúúúúlevaaaa! Sedím tedy na patách, takže už v podstatě cvičím.

Zkusím se sklonit k zemi tak, abych se dotýkala čelem koberce. Easy! Ruce nonšalantně odkládám podél nohou, stále ohnutých v kolenou. Jogíni téhle pozici říkají zajíc. Setrvám v ní, pozoruji to blaho v mých bedrech a dělám dobře svým plotýnkám. Dýchám. Tím, že dýchám, spravuji tu nešťastnou plotýnku, na níž se podepsalo vánoční povalování. Řekněme, že jsme to vydržela minutu nebo dvě.
Ruce přemístím pod čelo a propletu si prsty. Pokud to nejde, lehce přizvednu zadeček. Teď vypadám jako modlící se muslim. Vědí, že když se modlí, konají denně tohle elementární protažení plotýnek? Asi ne. Zároveň se mi prokrvuje hlava a líp se mi dýchá. Propletenými prsty si zlehka masíruji čelo, jako bych si ho „dojila“. Uplynula další minuta.

Začnu pomalu zvedat zadeček do výše, jak nejvýš to půjde. Dlaněmi se opřu o zem, nohy pomalu napínám v kolenou, ale nepropínám! Kolena můžou zůstat lehce pokrčená. Hlava volně visí dolů. Dýchám. S každým výdechem se mi zadeček zvedá o něco výš, plotýnky se příjemně protahují. Uplyne další minuta. Třetí? Čtvrtá?

Nohy můžou chvíli vibrovat. Nechám je, ony samy po chvíli přestanou. Pozoruji svoje pocity.
Povoluji dlaně a dávám si ruce v týl, hlava pořád visí dolů. Opět dýchám. V téhle pozici prožiji další minutu, než se pomalu, beze spěchu narovnám.

Zavřu oči a poděkuji sama sobě, že jsme měla tolik vůle a konečně jsem se do toho zatraceného cvičení dala. Tak a to by mohlo pro začátek stačit. Až povolí ta nejhorší zatuhlost v mých bedrech, zkusím tomu přidat dalších pět minut. Ale to zase příště.