Přepadá vás někdy zcela iracionální strach třeba ze smrti, z nemoci, z nehody nebo třeba z toho, že skončíte na ulici bez střechy nad hlavou? Máte nějaký svůj návod, jak se s takovým stavem spolehlivě vyrovnat?
Seděla proti němu sympatická, drobná brunetka s výraznýma očima. Ačkoli křesla v Davidově pracovně byla pohodlná, seděla na samém krajíčku , jako by byla neustále připravena ke startu. Její ruce nervózně žmoulaly balíček papírových kapesníčků.
„Mám strach“ špitla.
„Z čeho míváte strach nejvíc?“ Zajímal se David.
„ Z ničeho určitého. Prostě mám takový tísnivý pocit. Že se něco hrozného stane.“
„ Napadá vás, co hrozného by se třeba mohlo stát?“ Vyzvídal David dál.
„ Nehoda. Nemoc. Útok neznámého šílence. Co já vím?“ Vyhrkla překotně.
„ Zažila jste v minulosti někdy něco traumatizujícího?“ Vyptával se.
„ Vlastně ano. Bylo mi asi pět let. Babička , která mě jako malou hlídala, zkolabovala před mýma očima, když jsme byly spolu v bytě samy.“ Svěřovala se. „ Od té doby mám o lidi kolem sebe hrozný strach.“
„ To se dá pochopit. Ale pro tohle ujištění jste si sem ke mně asi nepřišla, že? Usmál se.
Usmála se také, jen o poznání křečovitěji.
„ Víte, co je na tom vůbec nejhorší?“ Zeptala se a hned si sama odpověděla: „ Že jsem si tím svým zatraceným strachem připravila takové peklo, že jsem jednou přestala dýchat. Jako když spadnete z výšky na záda a vyrazíte si dech. Lapala jsem po dechu a marně. Dcera mi zavolala záchranku. To jí bylo devět. Odvezli mě do nemocnice, tam mě vyšetřili a nezjistili nic. Víte , jak si připadáte, když vás odveze do nemocnice rychlá, všichni kolem vás běhají a nic vám nezjistí?“
David pokýval chápavě hlavou. Přemýšlel, jak by jí to řekl. Po chvíli mlčenlivého uvažování opatrně spustil, jako by se chystal udělat té sympatické ženě nemravný návrh:
„ Promiňte, jestli je to příliš osobní, ale jak to máte vy s vírou?“
„ S vírou?“ Zeptala se nechápavě.
„ Ano, s vírou. Třeba v Boha. Nebo v Osud, Přírodu, Vesmír či něco podobného. Zkrátka v nějakou vyšší inteligenci, která nás chrání. Připouštíte, že by něco takového mohlo řídit svět a tedy i nás?“
Zamyslela se. „ Vlastně někde v hloubi duše v něco takového věřím. V nějaký řád nebo co.“
„ A připouštíte, že ten řád řídí životy nás všech, tedy i ten váš a vašich blízkých?“ Pokračoval.
„ Asi ano.“ Vydechla.
„ Jestliže něco stvoříte, většinou to nechcete hned zničit, že?“
„ Většinou ne, pokud to považuji za povedené.“
„ Výborně. Takže pokud by vás to Cosi považovalo za povedenou, asi by vás nějakým způsobem chránilo nebo by vás to alespoň nechtělo hned zničit, že? A vaše nejbližší také ne.“
„ Chápu, co jste mi tím chtěl sdělit.“ Pravila ulehčeně.
„ Zkuste se doma zabývat touhle myšlenkou a trochu ji v hlavě rozvíjet. Až přijdete příště, můžete mi říct,jak vám to s těmi vašimi tísnivými pocity pomohlo. Nebo třeba nepomohlo, ale za pokus to stojí, ne?“ Vztyčil se a podával jí přes stolek ruku na rozloučenou.
Byla toho dne poslední Davidovou klientkou. Poskládal papíry na svém psacím stole, uložil je do šanonu a vypnul počítač. Ještě při jízdě večerním městem v duchu uvažoval o tom, proč když se svých klientů ptá, jak jsou na tom s vírou, začíná tak nesměle až bázlivě. Proč si připadá tak trochu nemravně? Byl si jistý, že se té paní v jejím strachu ulehčí. Proč tolik odmítáme připustit, že nemáme všechno pod absolutní kontrolou? Co je na otázce na spiritualitu nevhodného?
David se usmál. Možná by měl sám popřemýšlet o svém strachu. O strachu z toho, že by si tázaný mohl třeba myslet, že je potřeštěný pánbíčkář.
Tak tohle by měl jako terapeut mít snad už za sebou.
