Jak se drží veš na pleši? No přece vší silou! Tak tenhle vtip mi od té doby, co mám děti, nepřipadá směšný. Vši mají totiž nad námi čas od času navrch
„Mami, máš příští týden ještě volno?“ Ozývá se v telefonu nešťastný hlas mé dcery. „Nevím, jestli malou vezmou na tábor. Přivezla si od toho moře vši. Zkusím ji do zítřka odvšivit, ale co když se to nepodaří?“
Většinou, pokud její hlas zní takhle nešťastně, pokouším se ji uchlácholit, jako když bývala malá. Jenže tentokrát to nepůjde. Obě víme, že likvidace urputných parazitů je během na setsakramentsky dlouhou trať.
„Udělej, co se dá a když jí v hlavě najdou nějakou tu hnidu a pošlou ti ji domů, to víš, že vás v tom, holky, nenechám.“ Ujišťuji ji mateřsky.
„Když ona se tolik těšila!“ Teď už dcera skoro brečí.
Chápu ji. Malá má husté dlouhé vlásky, končící zhruba kdesi pod lopatkami.
Dopadlo to dobře. Holky vešky i hnidy vybraly svědomitě a tábor se vyvedl. Všichni si oddechli.
O několik dní později se mi nejmladší syn vrátil ze soustředění a tak nějak zvláštně a velmi vytrvale se drbal v hlavě. Důvod jistě tušíte. Prohlédla jsem mu hlavu a : Byly tam! Syn má vlasy po ramena a ostříhat se odmítal. Celý večer jsme vedli diplomatické rozhovory na téma zkrácení vlasového porostu. Výsledek: Zkrátili jsme to asi o deset centimetrů. Uf!
Muž vyrazil do lékárny a zakoupil „zaručený“ přípravek. Dezinsekce mohla začít. Po provedení asi hodinu a půl dlouhé procedury se syn naklonil v koupelně nad vanu a pročesal si umyté a vysušené vlasy. Polovina zvířátek, která mu vypadla z hlavy, byla velmi čilá a plná života.
No jo, chlapi, pomyslela jsem si šovinisticky a vyrazila do lékárny pro něco onačejšího. Když jsem se vítězně vrátila domů a celou anabázi jsme zopakovali, syn se zase naklonil nad vanou, aby zkontroloval výsledek celé náročné akce. Živá a velmi čilá byla polovina té včerejší poloviny.
Byla jsem zoufalá, svěřila jsem se kamarádce. Že prý pomáhá ocet. Sousedka zase radila slivovici. Vyzkoušeli jsme pro jistotu obojí. Čilá a velmi svěží byla zase polovina poslední poloviny. Poněkud optimistické bylo, že jich aspoň nepřibývalo.
Nekompromisně jsem vytáhla žehličku na vlasy a zapnula ji, nedbajíc na synovy lamentace, že je to stejně zbytečné. Vyžehlili jsme si vlasy pro jistotu všichni. Kromě toho jsem obrátila naruby celý byt, vyprala jsem několik plných praček ložního prádla a všeho, čeho jsme se jen dotkli. Mezitím muž se synem zuřivě na střídačku vysávali křesla, pohovku i koberce.
Večer jsme uondaní dvoudenním pachtěním usedli do čistých křesel. Vzpomněla jsem si, že jsem synovi nepovlékla čisté povlečení. Z posledních sil jsem došla do jeho pokoje a dala se do díla. Konečně máme všude čisto!
Vidím na blízko dost špatně, ale tohle jsem viděla opravdu zřetelně: Po čistě povlečeném synově polštáři ŠLA VEŠ! Pomalu a rozvážně, protože věděla své. Můžu se namáhat, jak chci. Drobná zvířátka nakonec stejně zvítězí. Možná ty potvůrky vyhubíme do jedné. Ale děti pojedou za pár měsíců na hory. A pak malá na školku v přírodě.. A v létě nastanou zase tábory a soustředění. A s nimi nové vešky. Čilé a svěží. Plné života.
