Zodpovědní rodiče mají doma předškoláka a rádi by mu poskytli co nejkvalitnější vzdělání. Jednou z možností je domácí vzdělávání.
To by si svého školáčka pěkně učili doma a dvakrát do roka by s ním zašli do školy, kam by byl přihlášen, na přezkoušení. Jelikož jsou zodpovědnými rodiči a berou tuhle otázku opravdu vážně, sepsali si seznam všech pro a proti.
Začněme tedy těmi PRO:
Rodina nebude muset měnit svůj zaběhaný režim. Jsou totiž zvyklí později vstávat, v poklidu posnídat a v polovině dopoledne se pustit do svých povinností, ale nedělá jim problém tyto povinnosti natáhnout třeba do večera. Členové rodiny si budou sami svobodně vytvářet svůj denní režim bez zbytečného stresu.
Jeden z členů rodiny má dostatek času, trpělivosti a chuti s malým školákem objevovat a bádat, ba dokonce si to s ním hodlá užívat.
Rodiče se nebojí zodpovědnosti z toho, co bude jednou malý školák, až vyroste ve velkého studenta, umět.
Budou se vzdělávat individuálním tempem jejich malého badatele, přizpůsobí se jeho zájmům, nadání, preferencím.
Nebudou závislí na školních prázdninách při výběru zájezdů, dovolené. Budou se totiž moci vzdělávat i tam, leckdy dost netradičním způsobem.
Odpadnou trápení se školní šikanou, s tím, zda si malý školák „sedne“ či „nesedne“ s paní učitelkou. Pravděpodobně z něj následkem toho vyroste opravdová osobnost.
Domvzdělávání je efektivnější, domškoláka nikdo nebrzdí, na nic a na nikoho nemusí čekat.
Pokračujme ale také několika PROTI:
Domškolák bude pravděpodobně tak trochu izolován od běžné populace. Bude se stýkat jen se členy své sociální bubliny, se sourozenci, širší rodinou, přáteli rodičů a podobně. Je možné, že pak nebude připraven na život v reálném světě mezi reálnou populací. Možná také nebude tak psychicky odolný, bude z něj tak trochu „skleníková kytička“.
Ten z rodiny, který bude domškoláka vzdělávat, může tíhnout k určitému typu učení, předávání informací a zkušeností. Ve škole je učitelů víc a je to sociálně pestřejší.
Domškolák se hůře učí sociálním dovednostem, přizpůsobení se řádu, dodržování pravidel. Záleží pak na rodině, jak si nastaví pravidla a jak trvá na jejich dodržování.
Domškolák bude přijímat jen podněty od „těch svých“, podněty zvenčí mohou být omezené.
Společenský domškoláček může bez smečky strádat, zvláště pokud navštěvoval mateřskou školku a má tam kamarády. Pravděpodobně bude muset také ustát společenský tlak (otázky typu: Tak už chodíš do školy? Jaké bylo vysvědčení? ).
I psychicky se musí člověk otužovat. Ve třídě, kde je dvacet dětí, se neděje všechno vždycky tak, jak se to malému školákovi líbí. Ve škole se učí vyrovnávat i s tím. Učí se řešit konflikty, omluvit se, reagovat na odlišnosti těch druhých, ale i pracovat se svými emocemi a impulsivitou.
Co tedy rodina z budoucího školáčka bude chtít jednou mít? Opravdu nezávislou, nekonformní osobnost? Empatickou bytost, která má pochopení pro odlišnost těch druhých? Poslušného vykonavatele příkazů nadřízených? Společenského člověka, který dokáže bez problémů vyjít s ostatními lidmi? Zdravě sebevědomého jedince?
Odpovědi na tyhle otázka nejsou tak jednoduché, jak by se mohly zdát. V domácím vzdělávání je to totiž zrovna tak jako v běžné škole zejména o lidech. Pokud se školáček dostane do dobrých rukou, má určitě vyhráno. A pak není tak důležité, jestli je vzděláván doma nebo v nějaké kvalitní instituci.
