Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

Po několika hodinách čekání jej konečně celník posunky vyzval, aby vystoupil z auta a šel s ním do kanceláře. Tím bylo jasné, že ten muž anglicky nemluví. Boby se snažil zůstat v klidu. Pokud se má jeho akce uskutečnit, všechny okolnosti se spojí a on uspěje. Pokud ale má tady v tomhle divném světě něco zažít, děj se vůle páně. 
V kanceláři seděl ještě jeden starší muž. Jmenovky na uniformách muži neměli, jen jakási služební čísla. Po několika marných pokusech o dialog se shodli na francouzštině, kterou ten starší prokládal občas německými hesly, takže si Boby smysl kladených otázek spíš domýšlel. Přesto se na ně pokoušel v klidu a pokud možno pravdivě odpovídat. Na dotaz, co je účelem jeho cesty, odpověděl, že návštěva přátel. Byla to taky v podstatě pravda. Zuzka mu přece říkala, že před komunistickými úředníky nemá mluvit o víře. Jako cíl cesty uvedl Boby zámek kdesi padesát kilometrů od Prahy, kde se mělo uskutečnit jejich setkání. Starší z mužů, zřejmě nadřízený tomu mladšímu, odeslal svého kolegu několika větami kamsi ven z místnosti a lámanou němčinou Bobymu vysvětlil, že má poslouchat a snažit si zapamatovat rychle cestu. Cedule podél silnic jsou prý totiž k ničemu. Češi je poobraceli a zamalovali barvami, aby tak zmátli ruské vojenské kolony. Mapu oblasti, kam míří, prý v obchodě nedostane, protože existují domněnky, že se v oblasti nachází uranová ruda. Muž na papírek propisovačkou rychle psal jména důležitých míst, na které se má Boby cestou ptát. Pak papírek zmačkal a podal jej Bobymu do ruky. Než se vrátil jeho mladší kolega, stihl si Boby strčit zmuchlaný papírek do kapsy kalhot. Mladší celník pokynul Bobymu rukou ke dveřím a následoval jej k autu. Pohled mu ulpěl na křížku visícím na zpětném zrcátku. Nijak to ale nekomentoval, pravděpodobně by mu na to nestačila slovní zásoba.
První kolo, průjezd hranicí mezi Východem a Západem, měl Boby tedy úspěšně za sebou. Projížděl klikatou hrbolatou silnicí mezi betonovými zátarasy a šikanami, občas zahlédl ozbrojené mladé muže v khaki uniformách. Ocitl se v jemu cizím, nevlídném světě, ale připadalo mu, že je mu tady pánbůh jakýsi bližší. Byl Bobymu jedinou jistotou v tomhle dobrodružství. Po několika minutách jízdy projel první zpustlou vesnicí s oprýskanými domky. Vytáhl z kapsy papírek, aby si zkontroloval její jméno. Souhlasilo i s těmi podivnými háčky a čárkami nad některými písmeny. 
Boby se držel seznamu exotických názvů měst, městeček a vesnic na zmuchlaném papírku s oprýskanými fasádami domků a podivnými hranatými betonovými stavbami se spoustou velkých oken, dokud nedojel do Prahy. Tady zaparkoval, prohlédl si krásné, ale smutné a šedivé město, poobědval v jedné restauraci a pokračoval na cestě směrem k Zuzce domů. Na dalším , tentokrát úhledném papíru měl napsané jméno městečka, kde Zuzka bydlí, jméno ulice a číslo domu. Taky věděl, že Zuzka bydlí ve vysokém domě hned u nádraží. Teď už byl Boby o něco klidnější. Cestou sice potkal několik policejních vozů s písmeny VB a dvě ruské vojenské kolony se sveřepě vyhlížejícími vojáky, ale první dvě kola měl úspěšně za sebou. Teď ho čeká poslední hodina a půl dobrodružného cestování. 
Plánovaná hodina a půl se protáhla na dvě a čtvrt. Boby nejdřív marně hledal správnou cestu z Prahy. S místními lidmi se mu taky nekomunikovalo zrovna nejlíp. Anglicky mluvil opravdu jen málokdo, navíc velká část obyvatel jako by se bála promluvit s Angličanem. Třikrát ho také zastavila policejní hlídka, zkontrolovala mu doklady a přestože policisté neuměli anglicky, pořád dokola se Bobyho ptali , kam jede a co je cílem jeho cesty. Přesto se mu jistě s boží pomocí podařilo najít městečko, kde Zuzka bydlela. Teď ještě najít tu správnou ulici. To bylo obtížnější než si Boby myslel. Bloudil pomalu ospalým českým městečkem, kde se po páté hodině odpolední zastavil život, takže nebylo koho se zeptat na cestu. Boby byl vyčerpaný jízdou po hrbolatých silnicích, několikrát zpomalovanou vojenskými kolonami, navíc po pro Angličana nezvyklé straně vozovky. Najednou narazil na železniční přejezd. Dostal nápad. Zaparkuje tady a půjde podél trati, dokud nenajde nádraží. Jenže česká nádraží v malých městech se vůbec nepodobají těm anglickým, takže ho Boby jednoduše nepoznal. Chodil podél kolejí v tom jako by neživém českém městečku sem a tam, když tu najednou si všiml jména ulice, kterou hledal!
Bobymu svitla nová naděje. Ještě musel rozluštit rébus s popisnými čísly, která nešla v ulici popořádku. Vrátil se pro auto a vítězně projel hledanou ulicí. Kde tu ale může být to zatracené číslo? Zatím vždycky fungovala modlitba, proletěla Bobyho hlavou myšlenka. Jen si to stačil uvědomit, zahlédl na ulici muže, přicházejícího k Bobyho vozu. Stočil okénko, muž se k němu sklonil a zeptal se  lámanou angličtinou: Hi, are you mister Smith? I am vather of Zuzana. Welcome.

Nic neznělo Bobymu líbezněji. Boby pobyl u kamarádky Zuzky pět poučných dní. Setkal se i s jinými věřícími. Bylo mu líto těch utlačovaných lidí, kteří musejí zapírat svoji křesťanskou víru, aby neměli v občanském životě problémy. Od té doby navštěvoval to malé ospalé, později proměňující se městečko rok co rok. Z jeho návštěv se stal příjemný každoroční rituál, který přežil pozdější přituhující normalizační období i uvolnění po pádu železné opony. To si s sebou Boby začal brát svoje anglické přátele, pořádali anglické campy pro křesťanskou mládež a poznávali tuhle pro ně exotickou, ale vstřícnou a přátelskou zemi.