Dobročinnost

Než potřebnému člověku dát rybu, je o mnoho účinnější naučit jej ryby lovit. To zní sice moudře, ale když je všude tolik potřebných! Jak rozlišit, komu přispět, komu pomoci a kde to je jen házení do černé díry bez valného významu?

Je letní ráno a vypadá to, že bude asi pořádné vedro. A já musím do Prahy. Soukám se do letních šatů , ale raději bych si natáhla kraťasy a triko a zajela si někam k rybníku nebo k lesu. Potřebujeme ale nějaké „střelivo a zásoby“, jak vždycky říkám. Rovnám do plátěné kabely potřebné doklady, peníze a seznam toho, co mám dnes za úkol zařídit.

Zvoní telefon. Děda, objeví se na displeji. „Ahoj, nezlob se, ale na to pivo spolu dneska nepůjdeme. Včera jsem byl u strejdy a dneska bych si raději odpočinul. A potom, to vedro... Nezlobíš se, viď?“ Nezlobím. Na pivo jsem chtěla jen kvůli dědovi. Aby se necítil sám. Budu určitě raději, když z rozpáleného města vypadnu o hodinu dřív. Ještě doma něco pouklízím a vyrazím na autobus. Cestou potkávám jednoho obyvatele ubytovny pro sezónní pracovníky. „Dneska pro mně nemáte nějakou práci, paní?“ Nemám. Jednou jsem mu pomohla sehnat brigádu a on ve mně od té doby vidí naději na dočasný výdělek. Chlapi z ubytovny sedí na lavičce před budovou a pokuřují. Na nedaleké zastávce staví autobus, takže s nimi strávím pár minut. Poslouchám lamentace na téma, že práce není a všechno je stále dražší. Je mi jich líto, ale pomoci všem není v mých silách. Kupuji si na cestu svůj oblíbený časopis Konečně se v ohybu silnice objeví autobus. Nasedám  a mám konečně možnost si číst.

V Praze přestupuji na metro. V poloprázdném vagónu ke mně přistoupí mladík s příjmovým dokladem v ruce. Prý jestli bych mu nedala peníze na ubytovnu, aby měl dnes v noci kde spát. Odmítám podobně jako ostatní spolucestující. Mladík to vzdává a na následující stanici vystoupí z vlaku. Já vystupuji o několik stanic dál a pak rázuji rozpálenými ulicemi. „Přispějete na vodící pejsky?“ Doléhá na mne dotaz jakéhosi studentíka - brigádníka. Rychle zformuluji odpověď a kráčím spěšně dál. Už chápu, proč pražskými ulicemi všichni rázují jako o závod. „Jé, vy se hezky usmíváte, přispěla byste na klauny v dětských nemocnicích?“ „Dobrý den, nadace ta a ta, nepřispěla byste na rodiny v Africe?“ Podobné dotazy se zopakují během několika desítek metrů ještě několikrát. Jsem sobecká? Lakomá? Omezená jen na svůj ubohý malý život? Takhle přemítám, když vstupuji do pasáže, v níž sídlí můj vyvolený bankovní ústav. Klimatizace tu vytváří příjemný chlad. Mířím k objednávacímu strojku. Co mám ale stisknout? Které z uvedených hesel se , k čertu, vztahuje na službu, kterou potřebuji já? Přemítám. V duchu velebím pobočku na našem malém městečku. Tři přepážky, paní, které za nimi sedí, dobře znám. Chodím s nimi k jedné kadeřnici, jejich děti jsou spolužáky mého dítka, občas se setkáme i v jediné místní cukrárně na kafíčku. Možná by mi mohl poradit tamhleten pán, pokouším se vrátit ke konstruktivnímu uvažování.. To bude asi ochranka. Ale ne, doráží na něj nějaký malý chlapec, to bude jeho tatínek. No nic, zkusím si poradit sama. Namačkám heslo, které mi připadá nejpravděpodobnější a spořádaně vyčkávám. Asi třetí cinknutí je to moje. Samozřejmě jsem zvolila špatně, ale úřednice je milá. Přesměrovává mne na svoji kolegyni. Po několika minutách jsem hotova, uklízím si doklady a chystám se odejít z pobočky.

Najednou si všímám tesknícího obličejíku. „Copak se ti stalo?“ Skláním se k postavičce malého kluka, který tu před chvilkou marně dorážel na svého čekajícího tátu. „Ztratil se mi táta.“ Natahuje moldánky klučík. Snažím se vzpomenout, jak jeho táta vypadal. Daleko asi nebude. Pobočka je veliká, bude chvilku trvat, než ji projdeme. Nabízím klukovi ruku. Chytá se jí jako tonoucí stébla. „Jak vypadá tvůj táta?“ Ptám se.  „Prostě můj krásnej táta.“ Odpovídá zcela samozřejmě. Opravdu přesný popis. Kroužíme spolu pobočkou a klučík se trochu uklidňuje. Lidí tu je docela dost, na to, že je dopoledne. Nějaká postižená paní vyráží ze sebe podivné zvuky. Chlapec zpevní svůj stisk ruky a vděčně se na mě podívá. Jsem jeho jediná jistota v džungli peněžního ústavu. Vycházíme po schodech nahoru do patra. „Má tvůj krásnej táta na sobě bílý kalhoty?“ Ptám se. „Jo.“ Věcně odpoví malý ztracenec. „Tak to jsme ho našli.“ Kluk se rozběhl směrem k pozadí v bílých kalhotách a já stihnu ještě zaznamenat, jak se drží tátovy nohy, neboť výš nedosáhne. „Ahoj,“ pokynu malému nalezenci a on můj pozdrav opětuje spíš z povinnosti.  Vycházím z pobočky a od jedné paní na ulici si kupuji Nový prostor. Za posledních několik měsíců zdražil na dvojnásobek, ale snad je to na dobrou věc. A s tím mým sobectvím to snad taky není tak zlý.