Rozbalila dárek. Byl vkusně zabalený, jako byly všechny, které od té svojí holčičky dostala. Krabička z recyklovaného vlnitého kartonu neobvyklého tvaru se zajímavým potiskem. Otevřela ji. Uvnitř byla ohromná šála ze zvláštního materiálu. Přemýšlela, k čemu ji bude nosit, co se k ní bude barevně hodit. Chtěla ji nosit co nejčastěji jako všechny dárky, kterými jí její dcera kdy podarovala. Z krabice vypadl malý papírek. Bylo na něm cosi napsáno velkými písmeny, takže se ani nemusela shánět po brýlích na čtení: VŠECHNY TESTY VYŠLY NEGATIVNÍ.
Prožily toho spolu hodně, ale nejsilněji se jí začala vybavovat jedna vzpomínka...
Seděla na malém stolku pro děti a pozorovala tu drobotinu, jak si radostně hraje. Trénovali právě taneček na besídku pro rodiče a radostně to prožívali. Bylo u toho plno smíchu a výskání. Zazvonil telefon. Mávla rukou, aby pokračovali a vyběhla za dveře, aby slyšela.
„Ahoj mami!“ Ozvalo se z přístroje.
„Ahoj, je to důležitý? Ještě jsem v práci.“
„Je, mami! Doktor mi právě řekl, že mám rakovinu.“ Výdech zazněl jako tupé žuchnutí něčeho těžkého na zem.
Cítila, jak jí to buší ve spáncích. Najednou si uvědomila, že slyší podivný zvuk, asi šum krve v žilách nebo co. Nasucho polkla. Co má té svojí holčičce říct? Jak jí má uklidnit, když sama má se sebou co dělat?
„Víš, já teď ještě půl hodinky budu nacvičovat s dětmi na besídku. Zatím si všechno promyslím a potom ti zavolám. Já to musím napřed sama nějak zpracovat, víš?“
„Dobrá. Já se půjdu někam projít a dám si kafe. Budu se těšit, až se ozveš. Mám tě ráda, mami.“
Vrátila se zpátky do třídy. Jakýsi autopilot dokončil nacvičování tanečků a scének o zvířátkách, rozloučil se s dětmi, dohledal ztracené bundičky a bačkůrky, pouklízel věci na stole, natáhl na sebe bundu a obul boty, cosi zahučel na pozdrav kolegyním a vyběhl z budovy. Za nejbližším rohem začala zuřivě bušit do mobilu. Vyzvánění bylo jen krátké, přesto se jí zdálo, že nemá konce.
Nejdřív zjistila co nejvíc údajů. Rakovinu čeho? V jakém stadiu? Jak bude probíhat léčba? Pak se zhluboka nadechla a spustila to, co si právě narychlo v sobě vybudovala:
„ Budeme muset moc tvrdě a dlouho bojovat. Máš na to sílu? Já ano. Slibuju, že tě v tom nenechám samotnou. Podržím tě. Vždycky.“
„Já mám síly dost. Nedám se zadarmo, neboj se. Ale za tvoji podporu moc děkuju. Budu ji potřebovat.“
Ačkoli byla v téhle chvíli daleko, cítily obě, jak jsou si blízké. Věděly najisto, že to zvládnou. Že to nebude lehké, že budou podléhat panice a beznaději, že nebudou mít nikoho a nic jen sebe samotné.
Zmačkla v rukou hebounkou šálu a usmála se. Až půjde zítra k té svojí holčičce na čaj, určitě si ji na sebe obleče. Bude se hodit k jejímu oblíbenému kabátu. A bude jí moc slušet. Slušela jí. Zářila jí na krku a ona zářila taky.
