Pořádkumilovnost a vstřícnost. Takové dobré vlastnosti. Ale někdy se jimi jejich nositel/ka dokáže těm kolem doslova zprotivit. Nevěříte?
Kdysi maminky svým dcerám říkávaly, že správná ženská má mít pět P: Pilná, pořádná, pěkná, pečlivá a pobožná. Stačí to ale pro harmonické soužití?
Přijali do menší soukromé firmy novou kolegyni. Nebyla už nejmladší ,evidentně už měla v tom životě něco za sebou. Už když ji přijímali, personalistka byla na vážkách, zda Katrin přijmout nebo ne. Zkušenosti v oboru měla, cizí jazyky nic moc, což u nich ve firmě bylo dost potřeba. Navíc si Katrin moc nevěřila a trochu moc mluvila. Vlastně by si po celou dobu pohovoru vedla monolog, kdyby jí personalistka čas od času neskočila do řeči. Povídala takové těžko uvěřitelné věci a vůbec byla taková nějaká zmatená. Byla ale zjevně inteligentní a měla chuť se učit novým věcem a o své budoucí práci lecos věděla. Navíc o tu práci zjevně dost stála. Přijali ji tedy.
Katrin k nim tedy nastoupila. Radostně uvítala možnost v práci přespávat. Měli tu v kanceláři rozkládací pohovku pro případ, že se v období uzávěrky někdo v práci zdržel. Po několika týdnech se Katrin v práci doslova ubytovala. Bylo zjevné, že pokud vůbec má nějaký domov, pak určitě není tím místem, kam by se právě těšila. Všichni ostatní , pokud chtěli v práci něco dodělat, odnášeli si práci raději domů, ale Katrin si v kanceláři zařídila provizorní bivak. Mluvila občas o synovi, kterého jí hlídají rodiče a ukazovala pyšně jeho fotky. Prý je to nadaný sportovec. Partnera zjevně neměla nebo o něm vůbec nemluvila. Působila dost osaměle.
Po několika týdnech Katrinina pobytu v kanceláři uklízečky pochopily, že tady jsou zbytečné. Občas dodaly Katrin čistící prostředky, jinak si obyvatelka kanceláře poradila sama. Poradila, ale jak! Žádná uklízečka, která má na starosti dvě patra, by tuhle kancelář takhle nenablýskala. Nikde ani prášek, ani smítko. Že tu někdo přebývá, nebylo půl hodiny před příchodem prvního klienta vůbec znát. Tak bivakování v práci Katrin všichni tiše tolerovali. Přecházeli mlčením i fakt, že si jejich nová kolegyně přepírá a suší osobní prádlo na toaletě v předsíňce s umyvadlem. Nikomu to nepřekáželo, tak co. Každý, kdo do Katrininy kanceláře zavítal, si připadal jaksi nepatřičně. Jako by tu dělal nepořádek jen tím, že tu tiše sedí. Sotva dopitý hrnek každému Katrin doslova vytrhla z ruky, aby ho mohla okamžitě umýt a uklidit do kuchyňky. Neustále něco nutkavě oprašovala a leštila.
Po několika dalších týdnech Katrin kancelář opanovala. Každý se té místnosti vyhnul, pokud tam nutně nemusel. Katrin byla totiž, mírně řečeno, víc upovídaná, než se dalo snést. Nikdo se v její přítomnosti nedostal ke slovu a prostě jen tak odejít, znamenalo vypařit se ze dveří doslova v půlce věty. Klienti se s Katrin nechtěli bavit a počkali si raději na ostatní kolegy a kolegyně, takže Katrin zůstávala ve své nablýskané kanceláři dost sama. Tím byla upovídanější, pokud měla příležitost. Pro šéfa tak nastal obtížně řešitelný problém. Potřeboval se přehnaně sdílné a pořádkumilovné pracovnice nějak elegantně zbavit. Posílal ji do terénu, jak to nejčastěji šlo a při první příležitosti jí dal výpověď dohodou.
Kolegyním bylo ale Katrin přece jen líto. Občas jí odpověděly na email nebo si vyslechly nekonečný telefonát, který přerušily a předstíraly tak , že jsou mimo signál. Přehnaná pořádkumilovnost a nadměrná upovídanost jsou totiž obtížně snesitelné a téměř proti nim neexistuje účinná férová obrana. Lze se jedině zapírat a kličkovat. A to nedělá nikdo rád.
