Tak nějak cítím v kostech další diktaturu. Podle zkušených se k ní schyluje. Jednu už jsem zažila, takže bych asi měla vědět, co mně i mým blízkým hrozí. Mám se bát? Mám se nějak předem zabezpečovat?
Knih mám nakoupeno dost a dost, takže kdyby nějaké zase zakázali, bude co číst. Do těch zemí, do kterých jsem nejvíc toužila jet, jsem se už podívala a zajímavá místa, která jsem si přála navštívit jsem si vyfotila a taky vím, jak voní. Moji blízcí tam venku za budoucím ostnatým drátem na mě nezapomenou, to vím určitě. Trpělivost na stání v nekonečných frontách na nedostatkové zboží mám a fyzičku taky. Cizí jazyky jsem trénovala, konverzovala o sto šest, to už asi taky nezapomenu. Na televizi se nedívám, bez rádia se obejdu. Kdyby omezili internet, budu mít víc času na čtení a ruční práce. Na oslavu hulvátství se dá taky zvyknout. Takže proč se bát, že?
Najednou se mi vynoří vzpomínka výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Mojí dceři byl tenkrát necelý rok , tedy období, kdy se vesele plazila v trávě a s potěšením nořila buclaté ručičky do vyhřátého písku. A já jsem jí v těch dnech dopřávala tohle potěšení měrou vrchovatou s vědomím, že děcku pobyt na čerstvém jarním povětří může jedině prospět. O výbuchu nikdo z nás informován nebyl, tudíž se nemohl ani rozhodnout, jestli radši zůstane doma a ochrání se před radiací aspoň trochu nebo to prostě riskne a posadí batole do trávy. Neměl informace. Nezávislí novináři nepsali. Měli to zakázané. Ti, kteří psali, psali do šuplíku. Psát do šuplíku je taky zábava, jenže informace se tím předává jen minimálně, a sice tomu, kdo náhodou přijde na návštěvu a pisatel mu šuplík otevře. A takových návštěv zase moc není. Než se tedy ke mně šeptandou doneslo, že kdesi cosi nebezpečného vybouchlo, tráva ani písek už nebyly tolik nebezpečné, jak jsem si později zjistila.
Proč o tom píšu?
Nedostatek zboží v obchodech, okleštěná kultura, nemožnost cestovat a potkávat se s lidmi z jiných zemí je sice nekomfort, ale občan to přežije. Stejně přežije i povinné jásání v průvodech, stoprocentní účast ve volebních místnostech, kde se volí jen ten jediný správný kandidát a všudypřítomné nástěnky k významným výročím.
Ale nedostatek pravdivých informací a nemožnost se podle nich racionálně rozhodovat, to je ten pravý zločin. Nejen na batolatech nořících rozkošnicky ručičky do vyhřátého písku.
