Proč jsou někteří z nás kdykoli připraveni napadnout toho, kdo je odlišný? Toho, kdo používá nestandardní metody a postupy? Je to zloba, závist, strach z novot nebo ještě něco jiného?
Karel už měl dost velkého města. Rozešel se s partnerkou, s rodinou se také moc nestýkal a těch několik kamarádů, které měl, jej jistě rádo navštíví i na malém městě, kam se rozhodl přesídlit a začít tu nový život. Karel byl učitel a tak vyhledal ředitele místní základky a ucházel se tu o místo. Úspěšně , zeměpisáře a přírodopisáře zrovna potřebovali. Začalo to hezky. Karel se přestěhoval do nového bytu už v polovině prázdnin, aby si v novém působišti trochu zvykl a sžil se s ním a s jeho obyvateli. Byl plný nadšení, přivezl si s sebou spoustu škatulí, krabic a beden s nejrůznějšími pomůckami vlastní výroby. Toulal se okolím nového působiště, vyhledával pozoruhodná místa, diskutoval se starousedlíky.
Srpen se překulil do září a Karel nastoupil prvně do nové školy. Stal se třídním v sedmé bé, plné drzých a nevycválaných pubescentů. Přesto neztratil elán a pokoušel se je zaujmout, mluvit s nimi o tom, co je zajímá, přiblížit se jim. Jednou v zeměpise probírali Asii a řeč přišla na Sýrii, válku a uprchlíky. Karel nechal děti mluvit, sám jenom poslouchal jejich názory, převzaté z domova. Na příští hodinu se oblékl do oděvu, který se v Sýrii po ulicích nosí běžně. Chtěl navodit atmosféru a začít rozhovor jinak, podnítit svoje žáky k samostatnému uvažování. Měl dojem, že se mu to docela podařilo. Kluci a holky byli přístupnější tomu, uvažovat jako Syřané. Karel jim popsal zdejší podnebí, zvyky, promítl jim film. Domů ze školy odcházel s dobrým pocitem.
Druhý den nastalo překvapení. Ředitel si jej pozval k sobě do ředitelny aby se ho zeptal, co to mělo znamenat. Karlovi se všechno podařilo celkem uspokojivě vysvětlit, ale dostalo se mu od šéfa doporučení, aby se propříště podobných metod raději zdržel. Děti prý všechno doma vyprávěly a rodiče byli pobouření. Karel se nevzdal, svolal třídní schůzku a všechno rodičům vysvětlil. Vypadalo to, že úspěšně. Jenže teď se zase do toho obuli kolegové a zejména kolegyně. Že prý si tak chce Karel jen získat lacinou popularitu. Marně se Karel hájil, že používá zážitkové metody, že učí své žáky kriticky myslet a tvořit si na věci vlastní názor. Puncu potížisty se už nezbavil.
A to byl teprve začátek. Proč prý má přírodopisář chodit tak často se třídou ven? Kdy si vůbec žáci píší do sešitu poznámky, z nichž se potom mají doma učit? Na co vůbec mají učebnice, že? Na co tolik vycházek, děcka venku jen zvlčí, zmažou se, chytí klíšťata a přijdou pozdě nebo všelijak rozdováděná na další hodiny. A vůbec, jak je může Karel venku pořádně zkoušet? Co když učivo přírodopisu pořádně neumějí? Marně Karel vysvětloval, že jeho sedmáci nosí do školy zraněná zvířata, snaží se přírodě rozumět a chránit ji, že u nich vzniká k přírodě vztah, který se biflováním z knih nezíská. Vydržel to jeden školní rok. V červnu pochopil marnost svého úsilí a rozhodl se podat ve škole výpověď. Ředitel školy si zhluboka oddechl a Karlovu výpověď s úlevou přijal. Popřál mu hodně štěstí a přátelsky mu potřásl pravicí. Karel odjel jako dobrovolník učit děti v jedné africké vesnici číst a psát.
Překulily se prázdniny, srpen se převalil do září a z Karlových sedmáků byli osmáci. Dostali novou paní učitelku třídní. V solidním věku, kolem padesátky. Takové dámy pěstují výstřelky pouze v oblékání. Bývají unavené životem a vzdorem jejich svěřenců a energií na experimenty zpravidla neplýtvají. Jaké však bylo překvapení paní učitelky, když ji při první hodině zeměpisu v osmé třídě uvítala velká část třídy v oděvu více či méně podobném tomu, jaký se nosí v syrských městech a vesnicích běžně.
