Přesně tohle je věta, kterou určitá ne úplně malá skupina velmi nerada slyší. Cvičit? To zavání námahou. A námahu málokdo vyhledává. Takže jsem pro sebe vyvinula návod, jak cvičit - necvičit. Dovolím si se o něj podělit.
Troufám si ale tvrdit, že cvičit lze kdykoli a kdekoli.
Čekám na autobus, vlak, tramvaj, vzducholoď,...
1. Postavím se rovně, nohy na šířku kyčlí, páteř vytáhnu z beder směrem vzhůru, aby byla „co nejdelší“. Vtahnu pupík k páteři. Dýchám volně a pomalu.
2. Jestliže je poblíž zastávky obrubník či schůdek, nechám stát nohy špičkami na obrubníku, paty trčí do vzduchu. Pomalu je spouštím dolů a protahuji zadní stranu nohy, zkrácenou od nošení vysokých podpatků nebo od dlouhého sezení.
3. A ještě jednou obrubník: Postavím se na něj jednou nohou, druhou nechám vzadu. Přenesu váhu na přední nohu, pokrčím ji v koleni a posiluji stehna a zároveň jiné stehenní svaly protahuji.
4. Stojím rovně s nohama u sebe na rovném chodníku. Zdvihám a spouštím dolů ramena. Pomalu a uvolněně dýchám. Můžu si rameny i zakroužit směrem dozadu.
Cvičit se dá i při sezení, o tom jsem už psala v jednom z předchozích „líných“ cvičeních. Pokud můžu, snažím se sedět na patách. Na podlaze, ale i na židli nebo na gauči. Záda jsou mi za tuto úchylku vděčná.
Pokud jsem na místě, kde by sezení na patách bylo společensky nevhodné, snažím se zvolit spíš klasickou židli než pohodlné křeslo, kde lze sice všechno povolit, ale já si chci svoje líné tělo nenápadně potrénovat. Při sezení si hlídám dlouhá bedra a pupík vtažený k páteři.
Když se začíná moje tělo ochable povalovat a hroutit, je to pro mě jasný signál, že se mám zvednout a jít se na pár minut projít.
Chůze je mému tělu přirozená, takže chodím pěšky. Ignoruji výtahy, eskalátory a dopravní spojení do dvou až tří kilometrů, pokud nenesu těžký náklad nebo právě neleje jako z konve a já nemám s sebou deštník. I při chůzi se snažím kráčet rovně, přiměřeně rychle, abych nefuněla, ale aby moje tělo zároveň vědělo, že se hýbe. Tak si udržím svoji nutnou dávku pohybu i když nemám právě čas ani chuť týrat svůj skelet ve fitku nebo se mordovat šlapáním na kole či rotopedu.
Je to náročné? Stačilo jenom změnit pár návyků a zaběhaných stereotypů. Než se dočkám dalšího spoje, dojdu na nejbližší zastávku v pohodě pěšky. Nemusím se mačkat v přeplněném voze a ještě si při chůzi vyčistím hlavu.
Mám zdravé nohy a ruce, záda, která mne nezlobí a jsem za to vděčná. Možná tak trochu i sama sobě.
