Malý a efektivní stát - opiový sen ODS

Opium patří k jedné z nejdéle známých drog na světě. Již ve starověku bylo používáno jako silné a účinné analgetikum. Je vyráběno z opiového máku (Papaver Somniferum), rostliny dorůstající výšky 0,6 - 1,5 metru. Po odkvetení se zelené makovice nařezávají, vytéká z nich lepkavá šťáva, která se po zaschnutí seškrábne. Z jedné makovice se dá získat 0,05 gramu surového opia. Surové opium se vaří, aby došlo k vyčištění. Následně je pak možné přidávat hydroxid vápenatý a chlorid amonný, opakovaným zahříváním a ochlazováním pak vzniká morfin. Při kouření se dostává látka téměř okamžitě z krve do mozku a nastávají podobné účinky jako u ostatních opiátů, dostavuje se dobrá nálada, celkový útlum, slabé halucinace a snění. Tyto pocity u uživatele vyvolávají touhu po opakovaném užití drogy. Při dlouhodobém užívání hrozí velké riziko vzniku psychické i fyzické závislosti.

F. Studlar

Tak jsem zase jednou na vlastní prožil, jak funguje malý a levný stát – přesně podle vizí ODS. Mrzuté je, že ony vize budou platit zřejmě až od roku 2020. Jinak si rozpor vládní reality Petra Nečase a spol. s výše uváděnými vizemi nedovedu vysvětlit a řečeno jazykem prostého lidu – hlava mi to nebere.

Popořadě – má příbuzná si koupila své první auto. Pominu – li to, že prodávající verbálně omladil svého miláčka o 4 roky /rozuměj vyčůral s nezkušenou kupující…/, vznikla nutnost převést auto v registru vozidel na novou majitelku. A protože má příbuzná nemá dle zákoníku práce dosud nárok na dovolenou a vozidlo k dojíždění za prací nutně potřebuje, musel ho za ní na magistrátu města přihlásit někdo jiný. Nabídl jsem se, že toto provedu já a v pátek minulého týdne jsem stanul kolem deváté ráno na příslušném oddělení magistrátu města Českých Budějovic. V deskách jsme měl dokumenty nutné k převodu a běžnou plnou moc, udělenou mi k tomuto právnímu úkonu. Podotýkám, že převod vozu jsem už dlouho neabsolvoval a své vlastní auto jsem koupil před 7 lety a za převod zaplatil profesionálovi.

Hned za dveřmi mně překvapilo ohromné množství lidí a několik front před okénky. Čtením nadpisů nad frontami jsem pochopil, že zde existuje cosi jako  fronta na frontu….Nazvěme to pracovně Pořadník na pořadí a zděsil jsem se, když vyvolávací systém uváděl čísla v intervalu 45 – 916… Poslušně jsem se zařadil do fronty a asi hodinu a čtvrt jsem postupoval hlemýždím tempem vpřed. Stejně tak mladá žena, stojící s miminkem v řadě hned přede mnou. Její dítě ovšem dostalo hlad a tak ho bez váhání před ostatními čekateli krmila z levého prsu. Tento detail nebylo možné přehlédnout. Trošku jsem se při pohledu na kojení mimina červenal a pokud možno se co nejméně díval vpřed. Paní úřednice za okénkem se objevovala na můj vkus velmi sporadicky a co mně dráždilo opravdu vydatně, byly nahlas puštěné reklamní spoty, které formou nekonečné smyčky běžely na panelu, vyvěšeném pod stropem úřední čekárny.

Jako první jsem nechtěně registroval reklamu na preparát, který toho, kdo si ho koupí, zbaví bolestí žaludku. Prima, řekl jsem si… Vzápětí následovala reklama na pneuservis a tabletky, vyvolávající průjem. Skupina stojící ve vedlejší frontě, si operativně krátila čas hraním karet. Mlaskání karetních listů rušily poměrně časté kletby jednoho neuspokojeného žadatele o převod vozidla. To moji sebedůvěru definitivně nalomilo. Z letargie mně vyvedl úsměv paní za okénkem a výzva, abych přistoupil a projevil své přání. Předložil jsem dokumenty a než jsem stačil cokoliv vyslovit, paní mi sdělila, že stojím ve špatné frontě. Upřesnila mi, že existuje fronta pro občany, kteří si převádějí auta sami a fronta pro ty, kteří převádějí vozy na základě udělení plné moci. Usoudil jsem, že si asi také budu muset koupit ty pilulky z reklamy, i když v danou chvíli nebylo jasné, zda budu potřebovat průjem vyvolat, nebo zastavit. Na mém zesinalém obličeji bylo v tu chvíli vidět zklamání, ovšem paní úřednice se celkem hezky usmála a potichu mi řekla – když budete mít štěstí, postrčím Vás do pořadí, snad si na mně kolegyně nikde nebudou stěžovat. Modlíc se střelnou motlitbu k Bohu stvořiteli, ocitl jsem se v další frontě. Opět ve společnosti krásné mladé paní, tentokrát kojící svého potomka z prsu pravého.

Vše se opakovalo – reklama na pneuservis, prášky na průjem, na zácpu, na exotickou dovolenou v Egyptě a samozřejmě i karban a kletby. Po hodině a půl jsem stanul před okénkem a podal paní úřednici své pořadové číslo. Pokusil jsem se o neformální úsměv, ovšem paní odmítla jakoukoliv formu neverbální komunikace a namísto pozdravu mi řekla: Nemáte tady co dělat, víte o tom? Připomněla mi story o špatné frontě a o tom, že jsem se k ní propracoval pouze díky shovívavosti její kolegyně. I kdybych přehlédla, že nad Vámi kolegyně přimhouřila obě oči, nemáte v pořádku plnou moc. Proč? Pokusil jsem se o chabý odpor… V plné moci nemáte uvedené Vaše rodné číslo. Plná moc nemusí obsahovat rodné číslo, ovšem pokud na něm trváte…Vzal jsem formulář a propiskou jsem pohotově doplnil své RČ. Nyní už je vše v pořádku, vítězoslavně jsem odtušil. Si ze mě děláte legraci, pane, zasyčela úřednice a manifestačně odstrčila plnou moc zpátky na moji polovinu stolečku. Plnou moc máte vytištěnou černou barvou a rodné číslo jste napsal modře. Takhle vystavená plná moc není platná. Můj pohled směrem za přepážku v tu chvíli signalizoval odhodlání vykonat rituální vraždu… Naštěstí pro mě se nesměla ozvala starší kolegyně dotyčné paní úřednice a tiše dodala – pán může své rodné číslo opravit černou propiskou, ráda Vám jí pane půjčím. Touto laskavou větou sebrala vítr z plachet mně i kolegyni úřednici. Nedůvěřivě jsem již podruhé vepsal své rodné číslo na formulář a opatrně přesunul papír na stranu úřadu. Paní úřednice,  stejně pomalu a nedůvěřivě zkoumala nejprve mé RČ a pak se přísně podívala směrem na kolegyni, aby nakonec zmizela kdesi vzadu. Vrátila se a neosobně pronesla – u pokladny Vás vyvolají, ode mě to je vyřízené.

Postavil jsem se do fronty číslo 3, potřetí prozkoumal kojení novorozence z levého prsu, poklábosil si s karbaníky a vyslechl po padesáté reklamy všeho druhu. Zhruba po ¾ hodiny jsem vítězoslavně odcházel s platným technickým průkazem a zkaženým žaludkem na oběd do své oblíbené restaurace.  Možná si řeknete, že bych měl být vděčný osudu za setkání s laskavými ženami. A že všechno nakonec dobře dopadlo. Ano, já vděčný jsem. A děkuji za to, že dobrý člověk ještě žije. A stále si upřímně  myslím, že ženy jsou tou lepší polovinou světa. Že jsou krásnější, chytřejší a laskavější, než muži.

Ale mou víru ve stát a jeho instituce, ať státní, či obecní to nezlepší. Vize ODS zůstanou vizemi před i po roku 2020. Něčím, na co zapomenou jejich autoři vzápětí poté, co je zapíší na papír. A za jejich naplnění nenese nikdo, absolutně žádnou odpovědnost. Ostatně, správný český pravičák toho hodně namluví o osobní odpovědnosti člověka za svou budoucnost, práci kariéru a zdraví. A pak si nechá v ústraní vyplatit tučnou výplatu od státu… A takhle to jde s některými deset, patnáct i více let. Mýlím se pane Klausi, Nečasi, Kalousku a Topolánku? Správný echtpravičák je u nás státní zaměstnanec a persona mezi horními deseti tisíci, která má spoustu vizí. Ale ruku k dílu přikládá jen sporadicky. A Vám, vážení čtenáři blogů vřele doporučuji, abyste si sborník plků politické mrtvoly Mirka Topolánka prostudovali na stránkách www.ods.cz. Stojí to fakt za to. A pak už Vás čeká jen povinný nákup pilulek na průjem a úporné, nekonečné a zběsilé placení stále rostoucích daní na malý a levný stát ala ODS. A sem tam nějaká ta předvolební opiová vize 2020 a povolební kocovina.

Váš autor – také občan a plátce daní na prozatím velký a nenažraný stát