Průměrný puberťák prý zareaguje na dění kolem něj větou „To není fér“ osmkrát denně. Bill Gates ve svém desateru mládeži tvrdí: „Život není spravedlivý, zvykněte si na to“.
Mladé mozečky zpracovávají informace a vyhodnocují životní situace podle jim známých kritérií. Vlastní zážitky jsou prioritní, situace z vyprávění vnímají, ale chvíli trvá, než si je utřídí. Závěry bývají upřímné a pokud k závěru nedojdou, padají dotazy, komentáře a žádosti o pomoc situaci vyřešit.
Ve škole se nedávno konal týden postižených. Na návštěvu přišly děti, které vyžadují speciální péči, aby se o své radosti a starosti podělily, vysvětlily, jak fungují s postižením a jaké pomoci či pochopení od kamarádů si nejvíce cení.
Potom si zdravé děti vyzkoušely na modelových příkladech, jak je to být něčím silně limitován. Na několik hodin, na půl dne, měly například na rukou speciální „ponožky“, které jim znemožňovaly používat prsty. A teď zkuste něco napsat. Zkuste to napsat hezky. A v daném čase... Nemožné!
Nebo měly jednoduchým způsobem nasimulovaný problém se čtením, kdy i nejlepší matematici nedokončili jednoduchý úkol včas, protože jim trvalo příliš dlouho rozlouskat zrcadlově napsané zadání.
„Tati, to není fér, proč jsou některé děti tak těžce nemocné, že nemohou dělat normální věci?“ otázka visela ve vzduchu a byla vidět v mnoha očích.
Naproti tomu géniové, vrcholoví sportovci, hudebníci, malíři byli obdařeni výjimečným talentem. „A proč ne já?“ Jak to udělat a nemít depresi a pocit křivdy z toho, když si při mém drnkání na kytaru lidi zacpávají uši, kdežto kamarádovi to jde samo.
Ve škole funguje matematika jako takový hromosvod problémů spojených s tím, že někomu to učení prostě jde a někomu ne. Někdo je pozadu v matematice, to není fér. A někdo je zas šíleně před ostatními. A to též není fér. Nic není fér, i proto si stěžujeme průměrně osmkrát denně.
Na tuto situaci se velmi hodí slova moudrého pana profesora, který nám vštěpoval do hlavy: „Lidi mají velké problémy přijmout to, jací jsou. Pochopte a přijměte, jací jste a budete šťastnější.“ Radil naučit se umění příjmout rozdané karty a hrát s nimi, jinak všechno kolem se může jevit jako křivda, nespravedlnost.
Starší lidé říkají, že lidi by měli zažít skutečné zlo, aby si vážili života, který mají. Zažít fašismus, okupaci by měli všichni, stejně jako rotují lidi zaučující se ve firmách, aby je dobře poznali. Slova a knížky jak vidno nestačí.
Kdo zažil vojnu, vězení nebo jakoukoli ztrátu osobní svobody ví, jak je mocnými zneužívána, jaké křivdy se dějí. I ve škole je disciplína, musí se poslouchat. Vzniká dilema, jak silná disciplína je optimální.
Po návratu z tábora mladý hlásil: „Kluci mi vypili polovinu limonády, co jsem si přinesl. Kdyby požádali, tak bych jim klidně dal, ale oni si ji jen tak vzali.“ No jo mladej, na táboře jsi týden zažil socialismus, pokud kluci neměli to, co jsi měl ty, tak si to vzali, protože na chatce patří všechno všem. Takto tvému pradědovi sebrali pozemky.
Stále lamentoval. Připomínal, jak paní v zábavním parku musela pracovat s nemocným kolenem v ortéze. „Nemocná a musí do práce, chtěli jsme jí dát peníze, co jsme měli na bonbóny, aby nemusela tolik pracovat.“ Paní kluky pochválila, ale jejich pět dolarů si samozřejmě nevzala, naopak prodala jim velkou zmrzlinu za cenu malé, jako ocenění jejich laskavosti.
Kdo pobýval nebo žil někde delší dobu a byl členem menšiny ví, že v menšině není jednoduché fungovat. Většina nechává svou převahu znát, menšina trpí komplexem méněcennosti, skupiny si začínají křivdit navzájem a vzniká začarovaný kruh. Jednou si sypeme popel na hlavu, že jsme druhé skupině ukřivdili, abychom hned na to poukazovali, kolikrát a jak silně bylo ukřivděno nám.
Vyvázat se ze začarovaného kruhu by děti uměly, kdyby na ně nebyl tlak dospělých, kdyby denně neposlouchaly argumenty o křivdách a že se s tím nedá nic dělat a pokud se něco dělá, tak je to vyhozený čas a peníze.
Pochopitelně na stížnost, že není fér, když musí v neděli dělat domácí úkol, neuslyší nic jiného, než že měl úkol udělat už v pátek. Není pochyb o tom, že z oněch osmi prohlášení puberťáků denně, že něco není fér, je jisté procento tohoto typu. Nebo když třeba proprší prázdniny a dovolená, nenaštvalo by to?
Nevím, zda je nutno si podle Billa Gatese na křivdu pasívně zvykat. Nutno ale respektovat, že co lidstvo ovládá planetu, křivda je a bude. Dvojí metr měří všude kolem nás. Jiná věc je, když někdo cítí jako křivdu fakt, že má své povinnosti. Povinností se lamentováním nezbaví a v tomto smyslu si na takovou „křivdu“ musí zvyknout.
Když už se křivda stala, v mnoha případech jde o to zmírnit její důsledky, moudře komunikovat a přitom respektovat rozdané karty. Je uměním mezilidské diplomacie dosáhnout něčeho a přitom neublížit, neukřivdit lidem. Umět se zeptat, zda je to, co dělám, spravedlivé a nepřidávat světu další křivdu v zájmu posílení svých zájmů.
Laskavost zalepí ránu na duši způsobenou hrubostí, arogancí a silou. Nemusím vždycky trvat na své pravdě. Můžu slyšet projevy nespravedlnosti z míst nejvyšších, ale nemusí znít z mého obýváku. Laskavost k dětem a k okolí spojená s dávkou přísnosti a smyslem pro spravedlnost je důkazem vnitřní síly, sebeovládání a moudrosti. Jsme-li laskaví, máme svým způsobem vždy pravdu, křivdy na světě právě ubylo. Děti to okoukají a nestojí to ani korunu.
