Neověřitelné zprávy manipulují naším podvědomím

Ověřit si v záplavě zpráv a debat na kontroverzní témata co je fakt, co je polopravda, co je výmysl či lež, na to aby měl člověk vlastní sí aj ej.

Konzumace naservírovaného kokteilu skutečných událostí, polopravd a iluzí ovlivňuje naši náladu, radikalizuje postoje a hlavně hodně unavuje. Často i za sebejednodušším oznámením očekáváme druhý plán, v horším případě nějakou kulišárnu namířenou proti nám a našemu přesvědčení. S pochvalou zacházíme jako se šafránem a stáváme se mistry světa v pochybování.

Podvědomě se bojíme podpořit dobrou myšlenku, protože to může být jen něčí záminka k ovládnutí našeho myšlení a zmanipulování nás ve svůj prospěch. Bojovat za dobrou věc jsme si odvykli, spíše vymýšlíme důvody, proč pochybovat. Když jakákoli myšlenka sjednotí větší skupinu lidí, musí to být nebezpečné, podívejte jak diktátoři oblbli lidi. Jistější je nevěřit.

Jsme-li ateisté, věříme hlavně sobě a svému rozumu. Někteří jsme silní a dokážeme cokoli. Jiným se unaví mysl, zůstanou v tom sami a vyhoří. Jsme-li věřící, víme, že víra umí posílit, umožní nám povznést se nad věci pozemské. Špičky církví nám ale často nutí místo víry ideologii, stáváme se terčem posměchu nevěřících, kteří argumentují, že církevní hodnostáře dávno prokoukli, a proto nikdy věřit nebudou.

Najednou je všude plno „filů“ a „fobů“. Jsem-li sám „fil“ pak „fob“ musí být fašista, nacionalista, xeno... prostě fob. Jsem-li „fob“ pak „fil“ je sluníčkář, multikulti snílek, který vede naši jinak skvělou společnost k jistému zániku. Nejsem-li „fil“ ani „fob“ a chci vše řešit s rozumem a rozvahou, pak jsem nepoužitelný slaboch bez jasného názoru a nikdo mě neposlouchá.

Neuznáváme žádný vzor, protože jsme se tolikrát ve svých vzorech zklamali.

Spřádáme konspirační teorie, když se v našem světě stane neštěstí. Třeba letecké, o tom se dobře píše i čte. Zmizí letadlo, někdo sestřelí letadlo, někdo úmyslně navede letadlo k roztříštění na prach. To nemůže být samo sebou, to určitě naplánovaly tajné služby, možná zkoušely nové zbraně. Jen se nám snaží namluvit, že selhal jednotlivec, na kterého všechno svedli. Nejspíše to bylo úplně jinak.

Spojenci projíždějí zemí, protestující musí být placeni z východu, podporovatelé musí být placeni Amerikou. Není přece možné, že by se tolik lidí chtělo jen tak pozdravit s vojáky a mávat na ně vlajkou jejich země. Není přece možné, aby ještě někdo po tom všem, co zde Rusové napáchali, jen tak mohl tíhnout k Rusku. Ostřelujeme se slovně navzájem místo toho, abychom se shodli, že v tomto se všichni neshodneme.

I ve sportu je to podle všeho špína sama, hlavně ve fotbalu. Ligový titul musí být zaplacen, stejně jako záchrana v lize. Přečetli jsme si, že první liga je žumpa, dvanáctým hráčem vybraných týmů je rozhodčí. Nechodíme proto ani na fotbal, poněvadž za vším jsou jen peníze, o sport tu vůbec nejde. Vidíme dvaadvacet chlapů na hříšti, naběhají deset kilometrů a riskují zranění každou neděli, upřímně se radují z každého gólu a vítězství. Jak ale máme nepochybovat, když sázkové kanceláře jsou hlavními sponzory soutěží. Na fotbal jakožto sport a zábavu ale kvůli tomu nezanevřu.

Ve zprávách se objeví obyčejný příběh o docela náhodném propojení dvou lidí skrz ukradený a znovu prodaný mobil na jiném konci světa. To přece nemůže být pravda, to je marketing, to jsou bludy. Chudák ten, koho příběh nadchl nebo dokonce pobavil. Naivka.

Nečteme už ani blogy, protože autoři se nám jen snaží pod rouškou objektivity vnutit svůj názor, o nic jiného jim nejde. Také názor, který jsem nedávno zaslechl.

Na sociálních sítích se diskutuje jen naoko,ti diskutéři musí být placeni a koupeni znesvářenými stranami. Každý z nich má několikanásobnou identitu a diskutuje za peníze.

Stydíme se veřejně vyslovit svůj názor, protože se bojíme silné kritiky a útoků na vlastní osobu. Bojíme se obvinění z naivity, že stále ještě věříme nějakým ideálům.

Splachujeme nešetrnými komentáři na smetiště dějin osobnosti, které zasvětily svůj život službě zemi a udělali při tom občas nějakou chybu.

Jako bychom nevěděli, co chceme a děláme všechno, abychom toho dosáhli.

Svá pozorování jsem sepsal a samozřejmě si vůbec nejsem jistý, co z toho je skutečnost a co jen pocit, iluze. Fakt je, že teď si jdu trošku zasportovat, pak na jedno do hospůdky na rohu, odpoledne s klukem a sousedy na krátký výlet, uvařit dobrou véču, nachystat věci do školy, obejmout ženu, v práci rozjet nový projekt, začít plánovat léto, pohladit kocoura, umýt auto, osprchovat a spát.

Mohl bych o tom také napsat, ale kdo by to četl a ještě tomu věřil.