Zdroje nejsou a nebudou. Nebo …?

Po řádění ničivé vlny tsunami v jihovýchodní Asii na sklonku r. 2004 přispěla Česká republika na obnovu zničených území více než půl miliardou korun, z toho česká vláda věnovala přes 240 milionů. Celosvětově dárci na obnovu zničených oblastí přislíbili částku přes 167 miliard korun, tj. zhruba 6.4 miliardy euro.

Po zemětřesení na Haiti přislíbilo mezinárodní společenství celkově pomoc poničenému karibskému státu ve výši miliardy dolarů (714 milionů eur). To je zhruba 10x méně, než při výše zmíněné katastrofě v jihovýchodní Asii. Přitom rozsah destrukce zdá se býti obdobý. Česká vláda přislíbila 20 milionů korun, což je též jen zhruba desetina pomoci z let 2004 a 2005 pro jihovýchodní Asii.

Co způsobilo ten výrazný pokles humanitární štědrosti vlád? Zřejmě krize. Prostě ministři financí už dávno nemají žádné rezervy, zvyšovat schodky rozpočtů se jim již opravdu nechce a při řádově vyšší pomoci by už museli viditelně zatnout sekyru ještě hlouběji. V EU navíc aktuálně hrozí sanace Řecka a možná i dalších států eurozóny, která jistě nebude zadarmo. Vlády se tedy omezují hlavně na gesta, reálná finanční pomoc je vskutku malá.

Ale opravdu zdroje nejsou a nebudou?

Když má stát holou řiť, to se pak těžko přispívá na charitu. Aby však neměl pokladnu vymetenou, mohl by pro začátek alespoň rezignovat na ekonomické nesmysly typu boje s globálním oteplováním. Státy EU například přišly v Kodani s nabídkou na 7.2 miliardy euro (z toho ČR 12 milionů eur, tj. 300 milionů korun) ve třech letech pro rozvojové země na "boj s klimatickými změnami".

Porovnejme tyto finance EU na boj s globálním oteplováním (tj. 7.2 miliardy euro) s nyní prozatím přislíbenou finanční pomocí z EU pro Haiti, která činí pouze cca 430 milionů euro (navíc ještě část z těchto prostředků není nově přidělená, ale už dříve byly pro tuto karibskou zemi v unijním rozpočtu vyčleněny). To je zhruba 17x méně pro srovnatelný časový úsek. Soudný člověk pak musí nutně konstatovat, že EU není vůbec velkorysá k těm, kteří pomoc vskutku urgentně potřebují, ale může se naopak přetrhnout, aby nalila peníze daňových poplatníků tam, kde potřeba opravdu nejsou.

Zdatně v tom sekunduje česká vláda, která například ročně dotuje neefektivní solární elektřinu miliardami korun (a trend je stále stoupající), a na pomoc Haiti už pak vyškrábe z šuplíku nějakých 20 milionů, což hodnotou odpovídá investiční dotaci pro sportovní klub okresního (někdy i menšího) města při porcování medvěda ve sněmovně.

Což takhle miliardy eur místo na boj s globálním oteplováním (které je buďto neexistující nebo člověkem nezpůsobené, každopádně však člověkem neporazitelné) vydávat na charitativní pomoc zemím postiženým skutečnými velkými přírodními katastrofami (zemětřesení, tsunami, výbuchy sopek)? Zkušenost a statistika praví, že se jednou za pár let něco takového objeví.

Co kdyby EU dala těchto 7.2 miliardy euro na jakýsi nový "Marshallův" plán pro Haiti? Jistě by tím udělala pro svět mnohem více, než když by drobila tento krajíc přehršlím různých "překupníků" s plány jak ven z globálního oteplování (a to je ještě ten lepší případ) v nespočetně mnoha zemích třetího světa.¨