Václave Havle, děkuji.

Nechci příliš přispívat k inflaci slov. Navíc když, zdá se, vše již bylo řečeno. Tedy jen krátce.

Václav Havel jednoznačně sehrál v historii České republiky a planety Země kladnou roli. Jednoznačně pozitivně a navždy se vtisk i do mojí mysli. Václav Havel zaslouží úctu za to, co v životě vykonal. A to říkám při plném vědomí toho, že mne (a jistě nejen mne) párkrát řádně vytočil. Třikrát ve mně přímo vřela krev.
Nebyl pouhým obchodníkem s deštěm. Skutečně se reálně zasloužil o svobodu, demokracii, spravedlnost, a to stojí za připomenutí už i jen kvůli té svobodě, demokracii a spravedlnosti samotné.
Zasloužil se o národní hrdost a sebevědomí více, než tisíce národovců, a to i když sám určitě žádným nebyl.
Neviděl svět černobíle, přemýšlel, váhal, rozvažoval, pochyboval, a to v širších souvislostech. Jako doklad toho je možno doporučit jeho krátký esej "Slovo o slovu", který psal jako svůj projev k udělení Mírové ceny německých knihkupců pár měsíců před listopadem 1989. I s odstupem 22 let mají svoji váhu věty, které na mne tenkrát, těsně před pádem komunismu a za zcela jiné konstelace, velice působily. Krátce cituji:

"Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží. Záleží na nich. Záleží na nich všude. Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, za­tímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné."
Václave Havle, děkuji.

Budiž Vám Země lehká.