Nadšení a suplika do Číny

Nadšení po sumitu šéfů EU a eurozóny na téměř všech frontách. Politologové pějí ódy, politici se navzájem poplácávají po zádech, kapitálové trhy stoupají. Komentátoři dokolečka opakují, že vše je na dobré cestě, když už se podařilo dosáhnout nějaké dohody.

Snad jen ti ekonomové jsou nějak zdrženliví. A mají pravdu. Být spekulantem na kapitálovém trhu, pak využiji současného optimismu a dočasného nárůstu cen na burze k elegantnímu zbavení se akcií bank.

Jsem přesvědčen, že jediný pozitivní výstup z toho jakoby zoufalého pokusu vymést Eugiášův chlív je oficiální přiznání, že Řecko zkrachovalo mnohem více, než si před několika měsíci představitelé eurozóny připouštěli. Ano, první stát eurozóny zkrachoval a není schopen plně dostát svým závazkům, a to ani s pomocí EU. Jakkoliv to zní uším europolitiků nepříjemně (a to až natolik, že tento fakt od nich a jim spřízněných médií neuslyšíme), je to jediná pozitivní zpráva ze sumitu. Přiznání pravdy.

Ale vraťme se k tomu posumitskému optimizmu. Na čem je založen? Na nerealistických předpokladech:

1. Že všechny banky dobrovolně odepíší 50% svých pohledávek na pokyn šéfa své asociace.

2. Že Řekové nebudou protestovat proti úsporným opatřením (tj. že se z nich přes noc stanou třeba Litevci).

3. Že Řekové snesou permanentní dohled evropských úředníků na jejich reformní úsilí, tj. ztrátu poslední špetky suverenity.

4. Že Řecko obnoví vbrzku konkurenceschopnost a růst.

5. Že si banky někde najdou dostatek kapitálu nebo že je rekapitalizují "jejich" (mnohdy po uši zadlužené) státy.

6. Že si privátní kupci dluhopisů rizikových států nedají dohromady jedna a jedna (například to, že tyto státy mohou přes všechny předchozí proklamace nevrátit třeba 50% vložené investice) a budou i nadále naivně kupovat jejich dlužní úpisy.

7. Že Čína a další nastupující mocnosti budou nezištně skupovat dluhopisy hodně zadlužených států.

8. Že Evropská centrální banka bude alespoň v překlenovacím období pokračovat v necentrálně-bankéřských aktivitách a bude skupovat dluhopisy rizikových států.

9. Že Itálie rychle prosadí úsporná opatření bez hospodářské recese.

10. Že Španělsko vydrží a ještě prohloubí svá úsporná opatření.

11. Že národní parlamenty a případně jejich voliči se nevzepřou např. zvýšení odhadu nového bail-outu pro Řecko z 109 mld. EUR na 139 mld. EUR.

12. Že národní parlamenty se nebudou ptát po konkrétních mechanismech fungování EFSF a proč jim je nikdo nesdělil předtím, než hlasovali o navýšení fondu.

13. Že vyjde riskantní tah s předpokládaným tzv. pákovým efektem u EFSF.

Nemyslím si, že by všechny tyto předpoklady byly splněny. Dokonce si nemyslím, že by jich byla splněna většina. Spíše si myslím, že jich bude splněna naprostá menšina. A na pozadí toho tuším, že ve stínu strašáka zvaného "evropská finanční krize a jak z ní ven" se sveze utužení centralistického charakteru EU. Nejspíše skrze další změnu Lisabonské smlouvy. Možná, že toto je dalším cílem celého toho již rokapůl přifukovaného "krizového" humbuku.

V závěrech sumitu eurozóny se (kromě průběžného utahování šroubů) explicitně úkolují prezident Rady, předseda Evropské komise a předseda států eurozóny (čl. 35), aby do prosince prozkoumali možnost změny smluv o EU v zájmu posílení hospodářské unie

Ještě nebyla ratifikována předchozí změna Lisabonské smlouvy (o které kancléřka Merkelová předtím tvrdila, že je na dlouhou dobu neměnná), a již je nám oznamována pravděpodobná změna další. A abychom se nelekli a nepožadovali náhodou o té další změně referendum, tak je nám již dopředu sděleno, že to opět bude jen "omezená" změna smlouvy. Jistě bude opět argumentováno, že nezmění pravomoci EU vůči národním vládám. Ale ve skutečnosti tomu bude naopak. Změna nebude omezená a rozhodně změní pravomoci EU vůči národním vládám.

----

Na sumitu mi připadly podstatné ještě dva momenty:

1. Státníci pod tlakem souhlasili s něčím, o čem nevědí jak to bude vypadat. Vždyť tzv. "technické detaily" se budou teprve dolaďovat. Ale není snad podstatné, jak se změní EFSF? Jakou finanční částkou bude nakonec opravdu disponovat, jakým způsobem se změní fond na pojišťovnu koupě dluhopisů, jaké budou mechanismy zajišťování (tj. co to konkrétně bude SPIV - Special purpose investmen vehicle), jakou roli v něm bude hrát ECB? Kdy bude mít privátní banka nárok na pomoc při zvyšování kapitálu od EFSF, kdo o tom bude rozhodovat, zdali banky nebudou vpodstatě znárodněny (pokud je budou rekapitalizovat státy), nebo kdo získá podíl v dané rekapitalizované bance, pokud ji bude rekapitalizovat EFSF (snad EU?).

Dále: budou rekaitalizovány i naše banky? Podle závěrů sumitu EU se zdá, že ano (a to i když se jich např. odpisy řeckých dluhů nebudou týkat). Tedy budou muset někde sehnat na rekapitalizaci peníze. Kde?
Na druhou stranu zas banky mimo eurozónu nebudou mít možnost žádat u poslední instance, tj. u EFSF (ten je jen pro eurozónu). Jsou na tom tedy banky mimo eurozónu po sumitu hůře (více povinností, méně práv)?

A těch otázek je jistě mnohem více, finanční experti by mne mohli určitě mnoho a mnoho minut doplňovat. A až se státníci dozvědí od van Rompuye za měsíc či měsíc a půl, jaké "technické detaily" na ně byly upečeny, pak se bude již těžko couvat a říkat "Tak takhle jsem si to v říjnu nepředstavoval". Takže van Rompuyova "task force group" vpodstatě dostala volnou ruku (tedy až na předpokládané vměšování Francie a Německa), co do těch "technických detailů" napíše.

2. Prosby směrem do Pekingu (a obecně k zemím BRICS), aby EU v těžké chvilce podpořily, jsou v ostrém kontrastu k tomu, jak eurofederalisté neustále opakují, že se musíme po desetiletí harmonizace a centralizace v budoucnu ještě více unifikovat. Dokonce vytvořit Spojené státy evropské, jinak neobstojíme v globální konkurenci s rozvíjejícími se zeměmi.

Co to je za útvar, který se holedbá největší ekonomickou silou na světě, chce být zřejmě supervelmocí, a je přitom odkázán na milost ze strany Číny a dalších rozvíjejících se zemí (BRICS), aby se vůbec udržel nad vodou?

Cituji z článku z Euobserver.com: "Strach z bankrotu Itálie .... přiměl francouzského prezidenta Nikolase Sarkozyho dojednat si telefonát s čínským (premiérem) Wen Jibaem, aby ho požádal o pomoc ...".

A z jiného článku je patrné, že se EU nespoléhá jen na Čínu, ale i na další rychle se rozvíjející ekonomiky (zřejmě státy BRICS). Cituji: "EFSF ... zavede řadu investičních nástrojů pro zvláštní účely (‘special purpose investment vehicles’ - SPIVs), které, jak doufá, přitáhnou investice ze státních majetkových fondů Číny a dalších rychle se rozvíjejících ekonomik..."

Po desetiletí zostřené unifikace je na tom blok mnohem hůře, než byl na začátku a musí žádat Čínu, aby si kupovala jeho dluhy.

---

Vzhledem k tomu, že peresrojka se nemůže podařit, zbývají nám jen tři možnosti:
neúčastnit se, neúčastnit se, neúčastnit se.
A případně se přidat, až se bude stavět něco nového, rozumnějšího.