GIPS, nikoliv PIGS

EU utržila od trhů ztrátu důvěry. Trhy nevěří, že Irskem skončila záchrana evropských států před předlužením (foneticky tzv. bejlaut).

A nejedná se o útoky nějakých spekulantů, jedná se vskutku o fundamentální nedůvěru trhů založenou na nedůvěře samotných občanů vůči eurofederalistickým politikům. Čím dál tím méně věří samotní občané evropských států jejich slovům, že po Irsku žádné další bejlautování nebude potřeba a mnozí dokonce ani nevěří, že měna je pevná (to říkal ostatně i prezident Novotný těsně před československou měnovou reformou v padesátých letech minulého století) a že solidarita vyhladí jakákoliv drobná zakolísání na periferii.

Důvěra v prohlášení politiků Unie je prostě nízká. Není se příliš co divit. Unie nedodržuje svá vlastní pravidla a to nemůže zůstat bez odezvy. Příklady nedodržování svých vlastních proklamací či dokonce psaných pravidel jsou velmi časté.

Začněme třeba kanadskými vízy pro ČR. Klauzule solidarity v pravidlech EU měla již dávno způsobit, že Kanaďané potřebují víza nejen do ČR, ale i do Francie a Německa. Klauzule však v tomto případě použita není a nesuverénní Česká republika nemůže sama o zavedení víz rozhodnout.

Pokračujme paktem stability. To je takové to pravidlo, že deficit nesmí být víc jak 3% HDP. Jako jedno z prvních ho na počátku tisíciletí neplnilo Německo. A nic se nestalo, tedy vlastně ano: pakt se jiným výkladem pravidel změkčil. Pak se přidali ostatní a už bylo třeba politicky přivírat ekonomické oči až do doby, než to vše prasklo.

Poté začalo obcházení pravidel v souvislosti s přijetím euroústavy. Když se nehodil do krámu výsledek nějakého referenda, byl prostě ignorován a v dalším kroku bylo od referend převážně upuštěno. V následné mediální masáži týkající se Lisabonské smlouvy jsme byli ubezpečováni unijními politiky - kromě jiného i německou kancléřkou Merkelovou -, že změny unijních smluv provedené Lisabonskou smlouvou budou na velmi dlouhou dobu těmi konečnými. Pak že už další nebudou potřeba. Po necelém roce od přijetí už Merkelová a Sarkozy volají po změně Lisabonské smlouvy a ostatní jí na to kývají. Jak jim má pak občan EU (ať již dobrovolný nebo nedobrovolný) věřit?

Když přijímala EU svou předchozí desetiletku (2000-2010, tzv. Lisabonská strategie), slibovala hory-doly, jak v růstu doženeme a předeženeme celý svět a jak v pokroku budeme excelovat. Ale skutek utek, zvolené cesty nebyly ty pravé k naplnění slibovaného.

Při zřizování Evropské centrální banky (ECB) naprosto nikdo nepředpokládal, že by někdy kupovala dluhopisy členských států unie. Pravidlo nekupovat bylo pro každého samozřejmostí, dokonce bylo výslovně zakázáno nakupovat dluhopisy přímo od vlád. Ale jakmile to bylo v květnu 2010 politicky nařízeno, nezávislost ECB vzala za své a dluhopisy se vesele nakupují a to již v celkovém objemu desítek miliard eur.

Lisabonská smlouva nepředpokládala, dokonce zakazovala, že by někdo někoho bejlautoval (vykupoval z vězení pro dlužníky). Jakmile to však bylo politicky nutné, eurofederalisté zatlačili na pilu a i toto pravidlo padlo.

Může se někdo divit, že politici EU nemají důvěru? A tedy že ani EU nemá důvěru trhů? Že jakékoliv prohlášení jakkoliv významného unijního politika o stabilitě situace je v lepším případě ignorováno, v horším akceleruje růst nedůvěry?

Kdosi nazval zadlužené státy (poměrně urážlivě, ale propagandisticky zcela srozumitelně označované jako „periferní“) ještě urážlivěji zkratkou PIGS. V pořadí, v jakém ztráta důvěry postupuje, by však správně mělo být GIPS (Greece, Ireland, Portugal, Spain) .... A z EU se tedy pomalu, ale jistě stává „der GIPSraum“, tedy sádrovna, nezbytná to součást každé nemocnice.

Nesvéprávní pacienti nastrkali údy do tuhého soukolí eura a jeden po druhém si je lámou. To je smozřejmě činí ještě nepohyblivějšími než byli předtím. Se zlámanou rukou či nohou jsou převezeni do Gipsraumu, kde sice sestry a ošetřovatelé stabilizují končetiny sádrou, samotné příčiny zlomenin však vyřešit nemohou. Musel by přijít zkušený lékař, který by reálně pojmenoval důvody sebepoškozování a naordinoval razantní psychiatrickou léčbu. Jenže takový důvěryhodný lékař je v nedohlednu, zatím všichni hochštapleři u kormidla (mnohdy nikomu nezodpovědní) ordinují jen svěrací kazajku a kapky formální solidarity.

Co ale až sestry a ošetřovatelé z Gipsraumu odmítnou dále sádrovat s poukazem na to, že sádra došla? Především bude potřeba to na někoho svést. Třeba na sádrové trpaslíky ....