Energie

Japonsko je v zoufalé situaci. Nezměrné lidské utrpení a materiální škody, které po zemětřesení, tsunami a jaderné havárii vznikly, bezpochyby vyvolávají u každého z nás hlubokou účast.

Ale japonským zoufalstvím nemám na mysli pouze to akutní. Mám na mysli i to budoucí, chronické. Někteří ekonomové si myslí, že se Japonsko z šoku velmi rychle zotaví a to i přesto, že se jedná o nejzadluženější stát na světě.
Bohužel zapomínají, že každý motor potřebuje palivo. Průmyslová velmoc Japonsko se bez energie nemůže v plné míře zotavit. A energeticky si stojí velmi špatně. Nemá vpodstatě vlastní energetické suroviny (kromě omezených zásob uhlí). Po prohrané druhé světové válce si naordinovalo pacifismus a o surovinové zdroje ve světě se nerve jako mnozí jiní (poslední dobou obzvláště Čína). Vpodstatě jen pasivně nakupuje, co jiní nabízejí na trhu.
A pokud Mezinárodní agentura pro atomovou energii dojde k závěru, že stavět reaktory v takto tektonicky aktivní oblasti není bezpečné, může být Japonsko mezinárodním společenstvím i vnitřní opozicí nuceno - v extrémním případě - vzdát se zcela jaderné enrgetiky. Kdyby na to přistoupilo, v krátké době by ztratilo zhruba čtvrtinu svých zdrojů elektrické energie.
Zbytek připadá na spalování uhlí a ropy, tedy fosilních paliv. Zvyšování produkce elektřiny z tohoto zdroje naráží na nesmyslné, ale stále platné závazky snižovat emise CO2. Podle Kjótského protokolu by mělo Japonsko rozmnožovat obnovitelné zdroje, ale ty nemohou pomoci Japonsku vyřešit energetický problém ani náhodou. I kdyby dodávaly dostatečné množství elektrické energie (když už na cenu nehledíme), což je prakticky nemožné, vždy musí existovat i záložní zdroj, který pracuje v noci či při zatažené obloze a když nefouká vítr.
Z této zoufalé situace má Japonsko zřejmě jediné východisko: Velmi pečlivě zvažovat, zdali a kde ponechat jaderné reaktory, a jako náhradu za zavřené reaktory posilovat zdroje založené na spalování fosilních paliv. To znamená rezignovat zcela na své současné cíle a závazky v oblasti emisí CO2. A mezinárodní společenství by v žádném případě nemělo trvat na dodržovaní takovýchto závazků ze strany Japonska a mělo by rezignovat na požadavek, aby si Japonci povolení emitovat CO2 kupovali.
Antijaderná panika zachvátí zcela bezpochyby i Evropu. Merkelová již pod tlakem nařídila okamžité odstavení několika nejstarších jaderných reaktorů. Neodvažuji se nyní odhadnout, zdali je to jen tah na energetické šachovnici (oběť několika pěšců) pro uklidnění situace a získání času, nebo je to začátek prohrané - ze strany berlínské vlády - německé atomové partie. Tlak na opuštění štěpné jaderné energetiky po japonské jaderné havárii bude v Německu gigantický.
Mějme však na paměti obrovský rozdíl mezi bezpečností jaderné energetiky v Evropě a v Japonsku. Děkujme praotci Čechovi za to, že nás zavedl do tektonicky neaktivní oblasti. Děkujme mu za to, že u nás nehrozí tsunami. Děkujme za to, že u nás ta mocná příroda není až tak mocná, jako jinde. A mějme toto na paměti při plánování jakékoliv další pofukušimské energetické politiky státu.
Co se týká případného společného postupu v energetické oblasti v EU, zde rozhodně cesta nevede přes centrálně nadekretované obnovitelné zdroje, které jsou mnohdy drahé a jindy nespolehlivé. Cesta nevede ani přes biopaliva, která způsobují v Evropě zvyšování cen potravin a ve světě hlad.
Cesta nevede přes nesmyslná omezování emisí CO2. Cesta nevede přes unáhlené zákazy jaderné energetiky tam, kde lze zajistit vysoké bezpečnostní standardy. A tímto místem je i Evropa.
Cesta zřejmě vede přes výzkum nových kontinuálních výkonných zdrojů energie a jejich racionální využívání. A tam, kde je vhodné provádět společný výzkum, tam by ho státy měly provádět. Je směšné, že EU podporuje zemědělce v některých zemích v šíleném rozsahu, přispěje na kdejakou autobusovou zastávku v Horní Dolní, ale vskutku nutně celoevropské projekty podfinancovává. Konkrétně mám na mysli projekt reaktoru pro termonukleární fúzi - ITER (neplést s klasickým jaderným štěpným reaktorem!), který je principielně radiačně mnohem bezpečnějčí, nežli štěpné reaktory. Přitom překážka je na straně Europarlamentu, nikoliv členských zemí - ty naopak financování prosazují. Budovaním autobusových zastávek Evropská unie proklamovanou energetickou soběstačnost určitě nedosáhne.