Andělská selanka a ostrá německá satira

Po vystoupení zpěvačky Lenky Dusilové a dalších při předávání cen Anděl se strhla v Čechách slovní přestřelka, zdali má zpěvačka či zpěvák, tj. umělec, právo vyslovovat kritiku na adresu prezidenta. Samozřejmě, že má!

Lepší by bylo, kdyby ji vyslovovala jinde, než v pořadu veřejnoprávní televize, neb pak by to byla záležitost mezi ní a soukromým majitelem televize. Ale pokud ještě pořád existuje takzvaná veřejnoprávní televize, tak i tam si může něco takového říci. (Otázka v případě veřejnoprávního média je, kdo je ta druhá smluvní strana, která ji příště může nebo nemusí vzít do svého vysílání. Je to Parlament? vedení televize? Rada pro vysílání? většinový názor občanů ČR?).

Každopádně kritika hlavy státu není trestná. Lenka Dusilová se nedopustila ani žádných urážek, tedy ani občanský zákoník na ochranu osobnosti na ni nemůže nikdo aplikovat. Zřejmě ani žádnou smlouvu neporušila. Kritika politiků i státníků je v médiích běžná. Nejsme v době císaře pána, kterého kritika byla zapovězena a urážka byla záležitostí trestní.

Jediné, co na zpěvačku mohou její kritici použít, je tzv. soukromá diskriminace, která (na rozdíl od státní diskriminace) je přípustná, a je i přirozená. Termín "soukromá diskriminace" dvěma slovy říká, že "před Bohem, zákonem a volební urnou jsme si všichni rovni, nikoliv však v očích svých spoluobčanů." Ostatně ji určitě používá i zpěvačka sama, neb v jejích očích je evidentně prezident Zeman velmi nízko oproti jiným lidem. Používají ji všichni - a ti, kdo říkají, že nikoliv, tak lžou. Spousta lidí ohánějících se svobodou slova si dá na klopu placku „Je suis Charlie“, někteří možná i "Je suis Pussy Riot“, ale už málokdo z nich „Je suis Konvička“. Používají soukromou diskriminaci.

Kdyby se bývala hypoteticky Lenka Dusilová urážky dopustila, pak má dotčená osoba, tedy i prezident, dle občanského zákoníku vždy právo se proti slovům na jeho adresu dovolávat ochrany osobnosti u soudu. To je určité omezení tolik skloňované svobody projevu, s kterým je většina lidí zřejmě srozuměna. I já si myslím, že taková možnost je dobrá a zároveň dostačující. Jsem rád, že například Milan Knížák může podat žalobu na umělce Davida Černého za to, že o něm řekl něco velmi, velmi nehezkého v médiích.

---
Nepříliš organická, ale nutná vsuvka: Existují samozřejmě i další omezení svobody projevu, vynucovaná zákonem, v různých zemích a časech různá. Hezký obecný přehled je zdehle. Mezi nimi je pro mne aktuálně zajímavý další případ omezení svobody projevu, na který by se možná dal vztáhnout i nějaký náš, asi autorský, zákon. Je to "copyright". Nepřípustný by měl být (a zřejmě je) třeba případ, kdy někdo bez souhlasu autora převezme na svůj server jeho dílko, dejme tomu článek. Navíc ho mírně, ale nikoliv nepodstatně, upraví. Na případy takové manipulace s textem a obrázky možná myslí i občanský zákoník - zřejmě též není přípustná. Něco takového by se bez souhlasu autora dít nemělo, že pane Petře Hájku?

---
Náhoda tomu chtěla, že paralelně s diskusí u nás o přípustnosti/nepřípustnosti kritiky na adresu našeho prezidenta při předávání cen Anděl probíhá v Německu obrovská diskuse o přípustnosti nebo nepřípustnosti satirických vyjádření jistého umělce, shodou okolností s pěkným jménem Jan Böhmermann. Proti tomuto německému případu je ten náš v úvodu zmíněný jen takovou andělskou selankou. Jan Böhmermann se ve vysílání veřejnoprávní německé televize ZDF v satirickém pořadu vyjádřil na adresu tureckého prezidenta Erdogana zhruba ve stejném smyslu, jako se David Černý kdysi vyjádřil o Milanu Knížákovi. Tedy velmi nechutně. Až tak nechutně, že záznam pořadu německá veřejnoprávní televize dokonce dobrovolně zcenzurovala a stáhla z archivu.

Turecký prezident potupu neunesl a nenechal to jen tak. Nepoužil však na svou ochranu nějaké německé obdoby občanského zákoníku, paragrafu na ochranu osobnosti. Použil těžšího kalibru - německého zákona trestního. A ten říká, že urážet domácí (německé) politiky sice není trestné, ale urážet hlavy cizích států už ano .

Má to několik podmínek. Za prvé: Německo musí s danou zemí udržovat diplomatické styky. To samozřejmě udržuje, a to intenzivní, jak jsme zcela nedávno viděli při handrkování o mezinárodní smlouvě s Tureckem o ilegálních imigrantech. Za druhé: Postižená země musí vznést požadavek na trestní stíhání. To Turecko v pondělí udělalo - jeho velvyslanectví doručilo Německu nutnou žádost. Za třetí: Německá vláda musí s trestním stíháním vyslovit souhlas. Takže teď má německá vláda hlavu v pejru a řeší, jak neurazit Turecko (kterému pěkných pár měsíců nadbíhala) a zároveň nevypadat jako někdo, kdo potlačuje svobodu projevu.

To je oříšek, který bude vláda Angely Merkelové muset rozlousknout. Pravděpodobně je však již rozlousknut a německá strana už přesvědčila Erdogana, aby podal paralelní žalobu podle jiného paragrafu německého trestního zákona, a to jako soukromá osoba .

Tím pádem německá vláda bude moci odmítnout tureckou oficiální žádost o potrestání viníka urážek jeho majestátu tureckého prezidenta, a Angela Merkelová se bude moci stavět do role velké obhájkyně svobody slova, kterou ale není. Jan Böhmermann bude pravděpodobně potrestán později podle druhé žaloby za urážku soukromé osoby Erdogana, neb uraženou ješitnost mocného mocnáře je třeba nějakým způsobem uchlácholit.

---
Mějme tedy na paměti, že omezení práva na svobodu projevu v občanské společnosti existují a jsou podmíněna historicky a lokálně. Ta omezení by dle mne měla být minimální (a když už, tak by mělo být měřeno všem stejným metrem) pokud se jedná o omezování z iniciativy ze strany státu. Omezení svobody projevu směřovaná na ochranu soukromých osob mohou být již rozsáhlejší. Zákonů na ochranu osobnosti, cti či důstojnosti mohou využívat samozřejmě i politici, ale měli by tak činit velmi obezřetně. Jinak jim hrozí, že se postaví do role uraženého mocnáře Erdogana, pro nějž evidentně neplatí přísloví "lev much nelapá".