Solidarita na vlastní triko. Adoptujte syrské sirotky II.

Nápad europoslankyně Šojdrové přijmout syrské sirotky je třeba zvážit s otevřenou myslí a srdcem. Je možné ho realizovat s aktivní účastí solidárních spoluobčanů, včetně těch politiků, kteří o solidaritě často mluví.

Ve zprávě o iniciativě europoslankyně z července 2018, že by ČR měla přijmout syrské sirotky, se objevila nepravdivá informace, cituji: "Na druhé straně nápad přijmout syrské sirotky, třeba i velmi malé děti, je v Česku zcela nový".

Kvůli tomu, co napíši dále, musím oponovat. Ne, nejedná se o novou myšlenku. Viz můj blog z června roku 2015 s názvem "Adoptujte syrské sirotky. Samozřejmě dobrovolně.". V něm jsem psal: "Měli bychom přijímat z Libye a Sýrie běžence nejvíce zasažené válkou – a to jsou děti, které ztratily ve válce rodiče."

Proč s tímto nápadem nepřišli politici, například právě europoslankyně Šojdrová, už v tom roce 2015? Je přeci naprosto logické a zcela v souladu s evropskými hodnotami, že když nemohu pomoci všem, tak pomáhám těm nejohroženějším. Do záchranných člunů šli vždy ve slušné společnosti nejdříve děti a ženy.

Proč s tímto návrhem nepřišli politici v době, kdy Sýrie byla v rozvráceném stavu s nejasnou budoucností, a proudily z ní statisíce reálných uprchlíků před válkou? Proč s tím nápadem přichází někdo až teď, když už je situace v Sýrii mnohem lepší a pozvolna, ale viditelně se stabilizuje?

Politici s tou ideou měli přijít před vrcholem migrační krize, v době, kdy se jednalo o dobrovolné pomoci.  Připomeňme, že tenkrát vedl vládu Sobotka, šéf ČSSD. Škoda, že mu nynější šéf ČSSD Hamáček tenkrát neporadil, co má dělat. A dále si připomeňme, že kromě Andreje Babiše byli v roce 2015 ve vládě i lidovci (KDU-ČSL) pod vedením předsedy Bělobrádka, jejichž europoslankyně s návrhem nyní, po dlouhých třech letech přišla.

Asi žádní z těchto politiků a jejich poradců nečtou mé blogy. To je dost dobře možné, tomu bych se nedivil. Ale divím se, že to řešení tenkrát nikoho z těch tehdejších vládních politiků (a mnozí z nich jsou vládními politiky i dnes) nenapadlo. Zřejmě to nenapadlo ani nikoho z plejády jejich poradců. Za co však byli placeni? Ne za přemýšlení? Nebo to některého poradce napadlo, ale příslušný politik to smetl ze stolu?

Nenapadlo to zřejmě ani nikoho z mnoha neziskovek, které chtěly tak moc solidárně pomáhat, ale zřejmě nikoliv především těm nejpotřebnějším. Pokud existují výjimky, tak těm se omlouvám, ale nepamatuji se, že by některá neziskovka něco takového navrhovala či dokonce realizovala.

Tedy: před lety jsem navrhoval přijmout syrské sirotky. Ale velmi důležité je, že můj návrh byl v jednom detailu (ale velmi podstatném!) jiný než to, co nyní navrhuje paní europoslankyně, a než čím chtějí konkurenti trochu zatopit před volbami Andreji Babišovi.

Paní europoslankyně předpokládá, cituji: "O tyto děti by se v Česku postaraly neziskové a charitativní organizace, případně dětské domovy zřizované kraji nebo církvemi.". Tedy syrské děti by z valné části skončily v dětských domovech. To je pro mne neakceptovatelné, neboť to je naprosto nevhodná integrační politika.

Navrhoval jsem v roce 2015, ať jdeme cestou adopce, což je ta nejsprávnější integrační politika. Psal jsem, cituji: "Ale neměli bychom jim nabídnout jen strávení dětství někde v děcáku ve Vyšních Lhotách. To by opravdu nebylo dostatečně solidární a představovalo by to navíc i bezpečnostní riziko. To by nebyla ta správná integrační politika. Je třeba jim zajistit normální vývoj v rodinách, kde se nejlépe naučí jazyku a místním zvykům.
Navrhněme tedy Evropské unii, že Česká republika přijme právě tolik syrských a libyjských běženců, kolik se v České republice najde rodin ochotných ujmout se sirotků a adoptovat je."

Vláda už tenkrát před třemi lety měla zřídit speciální e-mailovou adresu, na kterou by se jí hlásili jednotlivci i rodiny ochotné se syrských a libyjských sirotků ujmout a vychovat z nich řádné středoevropské spoluobčany, nikterak netoužící - až vyrostou - po pomstě za rozvrácení jejich původní domoviny. Nestalo se, bohužel. Ale ani po třech letech není na adopce pozdě. I nyní lze jistě vládě či europoslankyni Šojdrové dobrovolně hlásit ochotu k adopci. Podle počtu přihlášených by pak vláda nahlásila Radě Evropské unie, kolikže to syrských sirotků dobrovolně přijmeme.

Reportéři a moderátoři by se těch politiků, kteří nejvíce hovoří o solidaritě, a to obzvláště těch mladších, měli vždy ptát: "A vy osobně či někdo z vaší rodiny byste adoptoval/adoptovala a integroval/integrovala sirotka ze Sýrie?" Myslím, že by se solidaristé divili, kolik kolegů z jejich řad bude ochotno se adopce ujmout.

Zde bych mohl skončit, ale není to vše, co bych chtěl politikům majícím ústa plná solidarity vzkázat.  

Snahu europoslankyně Šojdrové údajně inspiruje „dítě“ Nicholase Wintona. V blogu ze srpna 2015 (viz blog "Proti bezbřehé xenofilii"), tedy před třemi lety, jsem vyzýval signatáře petice "Vědci proti strachu a lhostejnosti"  odsuzující vzrůst xenofobie ve společnosti v České republice, aby zorganizovali něco jako zorganizoval sir Winton pro ty nejpotřebnější, pro děti postižené syrskou válkou. Kdo z nich se o něco takového pokusil? Dle toho co vím, tak nikdo. Mnohem jednodušeji jde navrhnout přejmenování hlavního nádraží v Praze po siru Wintonovi, než se pokusit reálně pomoci těm opravdu nejpotřebnějším.

A na závěr pohled do budoucna.

Jsem zvědav, zdali europoslankyně Šojdrová nebo jiný politik adoptuje i další moji letitou myšlenku, tentokrát z 1. září 2015: Udělme dočasný azyl syrským ženám a dětem, pokud jejich muži přislíbí, že půjdou bojovat do armády regulérně zvoleného prezidenta Asada proti Islámskému státu. Až ho zcela porazí, dočasný azyl syrským ženám a dětem skončí, neboť se budou moci vátit do svých domovů. Pro ty, kteří tuto myšlenku prudce odmítali a odmítají, si připomeňme, že svého času i Winston Churchill kooperoval se Stalinem, aby porazil absolutně největší zlo - Hitlera.