Tak a je to tu zase. Byl ohlášen první nález dopingu u cyklisty na slavném závodě Tour de France. Španělský veterán Manuel Beltrán měl pozitivní test na EPO. Proč mě to jen už vůbec nepřekvapuje...
Profimedia.cz
Kdo aspoň po očku sleduje sport, dobře ví, jak to s dopingem a Tour de France chodí. Stejně jako v lednu vždycky napadne nějaký sníh, o Vánocích někdo spolkne kost od kapra a na Silvestra se někdo popálí při ohňostroji, tak na Tour de France se najde cyklista beroucí zákazané podpůrné látky. Nemuselo by tomu tak být, ale je tomu tak rok co rok. A zdaleka to není jen jeden cyklista..
Loni zjištěný doping doslova zdecimoval startovní pole a proměnil celý závod ve frašku, dojela jen hrstka vesměs neznámých závodníků. Pořadatelé pro letošek vyhlásili dopingu válku a přece se zase našel někdo pozitivní a to je závod teprve po první třetině a nejnáročnější etapy, kde zobání nejvíce pomůže, jsou teprve před námi.
Musím přiznat, že jsem nad cyklistikou už v tomto směru zlomil hůl. Přestávám věřit, že existují dopující a nedopující závodní cyklisté. Spíš si myslím, že existují pouze odhalení dopující cyklisté a ti neodhalení. Třeba se mýlím, ale selský rozum mi to radí velmi silně.
Uvažujte se mnou. Řekněme, že by byly dopingové kontroly zcela spolehlivé a zjistily každého dopujícího cyklistu. Letos pořadatelé zavedli hodně poctivé kontroly. Může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že i tak si nějaký cyklista dovolí vzít nepovolenou látku, když ví, že bude kontrolován ? To by musel mít místo mozku řidítka a tak hloupí snad cyklisté nejsou. Je to jako zkusit jet vlakem načerno z Prahy až do Ostravy a přitom vědět, že průvodčí je v každém vlaku...
Musí to být tedy jinak. Dopingové kontroly prostě nemohou být spolehlivé. Buď odhalí i někoho, kdo je čistý (to by byl průšvih) a nebo neodhalí každého, kdo bere (to je pravděpodobnější). Cyklisté pak kalkulují s možností číslo dvě. To nahrává předpokladu, že na závodech dopují všichni a jen někteří smolaři (ti kteří to třeba přeženou) jsou odhaleni. Do cíle tak nedojedou poctivci, ale šťastlivci.
Navíc doping se dělá stále rafinovanější. Je těžké rozhodnout, jaké látky povolit a jaké zakázat. Některé látky nejsou schopni kontroloři najít. Některé látky jsou v tělu přirozeně a dopováním se jejich hladina jen zvýší. Jak stanovit hranici, která je ještě přirozená a za kterou už si musel cyklista pomoci pilulkami?
Když se nad tím tak zamýšlím, vychází mi, že čistá cyklistika je utopie, prostě nikdy nebude. Jako řešení mě napadají dvě možnosti. Buď celou srandu zrušit a cyklistické závody už vůbec nepořádat, což se nestane, protože byznys je byznys a ten se nezastaví. Druhá možnost tedy zní - povolte doping! Jakýkoliv. Ať si každý bere, co chce a co sežene. Drsné? Možná ano, ale aspoň spravedlivé. Určitě více, než současný systém, který je založený na náhodném lovení nešťastníků.
Ten poslední cyklista odhalený na Tour de France má věk 37 let a je to dlouholetý zkušený závodník. To se opravdu rozhodl začít brát doping až na stará veteránská kolena? A nebo mu to už deset, patnáct let procházelo bez povšimnutí? První možnost je divná a druhá docela šokující. Tak si vyberte.
Samozřejmě se toto všechno netýká jen cyklistiky, ale i mnoha dalších sportů založených pouze na síle a vytrvalosti.
A mimochodem, tyto řádky napsal člověk, který se zítra chystá na celodenní výlet na kole. Ano, moc rád provozuji cyklistiku. Ale nemám rád závody profesionálů. Pokrok v medicíně by se měl odehrávat spíše v nemocnicích, než na Tour de France.
