Jak jsem se byl podívat na korunovační klenoty

Tak se nám zase naskytla možnost vidět na vlastní oči korunovační klenoty. Brány vedoucí k tomuto českému pokladu se otevřely v čase vydání tohoho článku. V tomto čase už ale na zámeckých schodech čekají stovky, možná tisíce lidí ve frontě.

 Naposledy se klenoty veřejnosti ukázaly před pěti lety. Tehdy v roce 2003 to bylo, pokud si dobře pamatuji, v červenci. Byly prázdniny a já se zrovna nacházel v Praze. Volného času spousta, tak padlo rozhodnutí, že se na ty klenoty pojedu podívat. Vždyť bydlím v hlavním městě, mám to kousek. Uvidím kus české historie, zkrátka se trochu kulturně obohatím. Tehdá do toho se mnou nikdo nešel, nevadí, ráno vstanu, vyjedu a do oběda jsem doma i s novým zážitkem....

 No tak do oběda jsem tedy doma nebyl. Spíš jsem přišel rovnou k večeři. O prázdninách se mi vážně nechtělo vstávat v pět ráno, abych byl na místě včas. Dorazil jsem tedy na Malou Stranu, kde jsem nalezl konec fronty, před devátou hodiou. Připadalo mi to vcelku brzo, ale jak se ukázalo, zdání klame.

 Dopolední hodiny byly ve znamení stoupání po zámeckých schodech směrem nahoru jak se fronta sunula. Zatím je vcelku snesitelné počasí, vedro má teprve přijít, ale to už přece budu doma. Já si totiž bláhově nezjistil, jak je ta fronta dlouhá a kudy vede. Říkal jsem si, že až tam budu, tak tam budu.

 Postup fronty není z nejrychlejších. Ale tak kolem jedenácté docházím k jedné hradní bráně. Zdá se jako by cíl byl cesty blízko. Kdepak, před námi je ještě dlouhé sunutí se hradními zahradami. Zato se tu u brány odehrává adrenalinová chvíle. Je jedenáct a brána se zavírá! Kdo se do jedenácti za bránu nedostal,má smůlu a může jít domů. Dnes už klenoty neuvidí. Dozvědět se takový ortel po dvou až třech hodinách čekání, to opravdu není nějak dobrá zpráva.

 Já měl štěstí. Brána se zavírala akorát ve chvíli, kdy jsem přes ní procházel. Nastala tlačenice lidí, která je dodnes mým největším zážitkem s celého toho dne. Každý se snažil vecpat za bránu, organizátoři měli co dělat, aby dokázali dav lidí tlačící se dovnitř zvládnout. V tu chvíli mě napadlo, jestli je důstojné aby se kvůli korunovačním klenotům lidé přetlačovali s pořadateli. Lidé v takových situací ztrácejí soudnost, snažili se bránu prorazit, jako kdyby se nešli podívat na výstavu, ale spíš dělat revoluci. Za každou cenu se probít do hradu, ostřejší lokty vítězí. Kdyby někdo nevěděl o co jde, mohl si myslet, že tu probíhá mohutná demonstrace občanů, nebo dokonce pokus o puč. Bez nadsázky.

 Bránu se nakonec s vypětím všech sil podařilo zavřít, obsluha musí dlouze vysvětlovat neúspěšným čekajícím, že mohou jít domů. Padají tu i ostrá slova. Naši králové se musejí v hrobě obracet. Lidem nejde chování vyčítat. Po tolika hodinách čekání se nikomu nechce odejít domů s nepořízenou, takže se s hradní stráží vedou dlouhé dohady.

 No co, já jsem se stal jedním z posledních úspěšných, který ještě bránou pronikl dovnitř. Před sebou vidím zdánlivě nekonečný pás lidí končící v nedohlednu. Napadlo mě, jestli dostat se za bránu bylo vůbec výhrou.

 Čekání se protáhlo na nějaký šest až sedm hodin. V nefalšovaném červencovém pražském hic. Že já vůl nejel někam na koupaliště. Tady je horko jak na Sahaře, jsem v zástupu lidí, jehož začátek ani konec nevidím. Ještě že se člověk snadno seznámí s novými lidmi, tedy s těmi co stojí před vámi a za vámi ve frontě. Obdivuji lidi, co jeli jen kvůli klenotům do Prahy třeba až z Moravy. I takové jsem tam potkal.

  Fronta je postavena tak, že několikrát už člověk neznalý přesně hradních poměrů nabývá dojmu, že cíl je už za rohem, že už je skoro tam. Ale kdeže, za rohem vidíte jen další pokračování fronty. Kolikrát jsem si řekl, že kdybych tohle věděl na začátku, šel jsem domů. Jenže když už se do boje dáte, vydržíte.

 Horkem unavený a vysílený, nohy odrovnané dlouhým stáním. V takové stavu jsem se dostal do sálu, v němž jsou klenoty uloženy. A už je tu máme ve vitríně. Koruna, jablko, meč... jsou hezké, to jo... zlatá barva září, diamanty dávají tušit, že před sebou máte něco s obrovskou hodnotou. Nicméně, že by se mi rozbušilo srdce, že bych najednou pocítil náležitost k našemu národu a celé zemi, to zase ne. Pořád je to jen mozaika studených kovů, sice drahých a hezkých, ale pořád jenom kovů. Magickou sílu jsem vážně nepocítil. I když někteří návštěvníci o ní mluví...

  Zezadu už se na vás tlačí další lidi a vy musíte po krátkém kochání sál opustit. Odcházím domů a cestou přemýšlím, jestli to stálo za to. Obětoval jsem nakonec celý den, vystál ve frontě spoustu hodin za tropického počasí, abych pár desítek vteřin mohl sledovat klenoty, které byly předávány králům při korunovaci.  Dnes vím, že nejvíc ze všeho mi v hlavě utkvěla ta nekonečná fronta a tropické počasí. Ale nelituji. Mohu tvrdit, že jsem viděl korunovační klenoty. A taky mě tam díky tehdejší návštěvě dnes už nic netáhne.

 Jestli zvažujete návštěvu korunovačních klenotů, jděte. Kdo je neviděl, může mít pocit, že o něco důležitého přišel. Možná stejně jako muslim má vykonat jednou za život pouť do Mekky, Čech by měl totéž s korunovačními klenoty na Hradě.

 Jenom dobře, že jsou klenoty vystavovány jen zhruba jednou za pět let. Jinak by totiž opadly ty dlouhé fronty a už by to prostě nebylo ono. Pak by z toho byla nuda a v paměti už vám ten den nezůstal. Samo spatření královských symbolů těžko bude vyvolávat bohaté zážitky a následně vzpomínky. Aspoň teda u mě.

 Takže vážení zájemci o shlédnutí české historie, přeji vám hodně pevné nervy při čekání a hlavně ať se dočkáte! Mě letos ve frontě určitě nenajdete...