Mít k stáru nějakého koníčka, co by mě zabavil a nemusel jsem myslet na své případné nedostatky. Přání mnoha seniorů, kteří krom napínavého čtení slevových letáků postrádají jiný smysl života.
V žádném případě se nechci seniorů dotknout, každý nechť žije podle svého, hlavně že ještě slouží zdraví natolik, že....Dosaďte si za ty tři tečky cokoliv uznáte za vhodné. Však sami víte dobře, co. Pak jsou tu senioři, kteří vědí všechno a vždy nejlépe, jdou si za svým, sveřepě tvrdí i nepravdy, které, když se provalí, je nijak nevzrušuje. Oponent těmto seniorům nestojí ani za úvahu, že je něco kolem něj špatně. A když se k tomu přidá "na sebevzhlížení", nijak nepochybuji, že při pohledu do zrcadla si takový namyšlenec chce sám sobě dát pusu.
Jestli těmto egocentrikům s vysokými cíli něco opravdu chybí, pak je to všelidové uznání a to se musí přece vybojovat. Na prostředky a způsoby nehleďme, v národě je dost naivků, které je třeba vlídným slovem pohladit a oni přikývnou. Když ty samé naivky pohladí vícekrát, pak se jim dotyčný egocentrik jeví jako polobůh, neřku-li neomylný vůdce. Konce toho všeho jsou ty, že egocentrik začne věřit i tomu, čemu věří jeho voliči a do poloboha se pasuje sám.
Pak přijde chvíle, kdy všechny tyto duševní pochody z dob voličské zbožnosti a vzhlížení k sobě samému naruší vyšší moc. Rozuměj nemoc, za kterou dotyčný nemůže, a čeká, co se stane. Něco určitě a taky se to na člověku projevuje. Někdo dojde k pokoře, někdo dostane vztek na vše, co se kolem něj jenom pohne, protože jemu samotnému nemoc pohyb omezila. Proč zrovna mě!? A proč ne někomu, koho bych nejraději viděl...Prostor k opětnému zamyšlení laskavého čtenáře.
Jestli egocentrik v jeho nepochybně nemilém duševním rozpoložení zrovna vykonává nějakou vskutku vysokou ústavní politickou funkci, má rovněž velký prostor k tomu, aby ukázal, jak na tom se svou vlastní duší opravdu je. I jaký byl a jaký i bude. Nemoc totiž dokáže vlastnosti člověka obnažit do naha. A když je nahý, pak všichni všechno vidí, tedy aspoň ti, co něco chtějí vidět. V tu chvíli je egocentrik zahnán do kouta, alespoň co se společenského života týče. A vysoká ústavní funkce je společenský život, rozuměj ve společnosti, která jej do funkce delegovala.
Egocentrik už má pak jediný prostor - vyhnat společnost ze zorného úhlu do přítmí, kde na něj tolik vidět nebude. Jak toho docílit? Rozděl ji, nechť se mezi sebou kvůli něčemu zhádá a naplní se tak zákon krycího manévru - když na stejné téma diskutují dva, dodej třetího, ten napadne názor prvního a druhý napadne diskutéry oba. Z tématu pak nezbyde nic, ale diskutéři si určitě vjedou do vlasů a mě, egocentrika, nechají na pokoji. Aspoň do chvíle, než se objeví jiní hnidopyši, ale s tím si opět poradíme.
Problém je v tom, že těch ožehavých témat do naha svlečeného egocentrika stále přibývá, protože jeho obnažená fyzická i duševní schránka prozrazuje mnohé. Tudíž pak už jeho obranou musí být jenom útok ruku v ruce se stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Pomiňme životosprávu - egocentriku zbývá jediné a bohužel, to nejhorší. Nenávist ke všemu a všem, kteří mu takto kazí stáří korunou na hlavě. Nota bene ve vysoké ústavní funkci, kdy hrozí jako jedinému prezidentovi v novodobé historii odvolání z funkce.
Ostuda, kterou sídlo českých králů ještě nezažilo a strach egocentrika, že k tomu nakrásně i může dojít. Válka s vlastním národem je jediná cesta, jak tomu zamezit. Stejně byl dobrý jenom na cestě k výtahu moci. Válčení egocentrika svým způsobem pak i baví při pomyšlení, že mu de facto už může být všechno jedno. Zejména, když po svých už z funkce hrdě stejně nikdy neodejde.
