Dějinné události našeho národa má na svědomí ta která generace a když v průšvihu dospějeme k nějakému rozuzlení, máme pro něj pouze jedno sdělení: Příští generace už snad bude rozumnější a vybuduje základ pro lepší časy.
Jenomže čas běží neustále, dění v politice taky a tak budujeme a budujeme, jenomže nic moc z toho vidět není. Co je ale vždy jisté, že předchozí generace je pomalu a jistě na odchodu a ta nová si opět přeje, aby ta budoucí měla aspoň trochu rozumu.
Výše uvedené řádky jsou jen posteskem nad zamyšlením některých politických glosátorů, že současný mumraj kolem vzniku vlády je pouhým důsledkem vleklého nedostatku přirozených autorit. Mají pravdu tito slovutní pánové – do politiky se hrnou dobrodruzi, lačnící po prebendách nebo lidé s komplexem malého ega. Ne že by tomu tak nebylo i v minulosti, jenomže vždy se aspoň v prvorepublikové vládě našlo dost autorit, o kterých se mluví s úctou dodnes. Byli to založením i vlastenci s ideálem změnit věci k lepšímu. Že za to i někteří draze zaplatili je jiná kapitola – národ si těchto lidí vážil.
Současnost je jiná, protože generace je jiná. Asi má opět méně rozumu, když jsou ve vládě lidé s pochybnou minulostí, zato se schopností „odklánět“ peníze, které jim nepatří, nebo si je rovnou začerstva odnášet v krabici od vína. Dalších příkladů by se našla celá řada, ale už by to byla nuda. Proč? Protože národ, respektive současná generace, tato alotria mocných vnímá pro jejich početnost jen s malým zájmem. Jako by to byla společenská norma – nebát se a krást. A tak se krade a soudy pak provinilce soudí tu s větším či menším úspěchem. A hlavně hodně dlouho.
Stejně dlouze trvá pochybnost, že se věci změní k lepšímu a tak se odvoláváme na možnost, že ta příští generace....Ano, už je to taky nuda. Protože právě té další generaci ani nemůžeme dát snad jediný kladný příklad, na kterém by měla ve věcech příštích stavět. Zkusme ten příklad společně najít, abychom nezůstali jen u postesků: Polistopadová hvězda Václava Havla zapadla hned, jakmile přestal být politickým dobrodruhům prospěšný. A ukázalo se, že se ve vysoké politice ani příliš orientovat neuměl. Zato jeho nástupce Václav Klaus se zorientoval rychle a ve všem. Jen ne v divoké privatizaci a skandálech kolem sponzorů ODS. Do dějin vstoupil pouze rčením, že „nezná pojem špinavé peníze“. To by si nedovolil veřejně prohlásit ani Al Capone. Pro generaci tehdejších náctiletých, to zapůsobilo jako výzva – vlastně je vše dovoleno. A taky že bylo. Raději s tím výčtem skoncujme, dopracovali bychom se i k „tvůrčímu způsobu vnímání Ústavy“. Tedy politika jsem já, Miloš Zeman, a s tou bichlí o české státnosti si klidně podložte skříň.
Tehdejší náctiletí dospěli a hle, máme je i v politice. Je přece vše dovoleno, dle vzoru konání tehdejších mocných. A tak tu máme opět ambiciózní jedince, kteří si dávali záležet na své veřejné image, ale na co sáhli, to zkazili. I tu svou veřejnou image. Není to jejich vina – je to vina těch, kteří jsou stejného založení a navíc ve vládě setrvávají. Rozlišovací schopnosti nula. Proto je vláda v takovém složení, v jakém je. Další ambiciózní náctiletí tak bohužel mají nový zářný příklad toho, že mít rozum, znamená být no name už v jejich ulici. To pak člověk nikam nedotáhne, protože kvůli zdravému rozumu si přece nepokazí budoucnost. Ta musí být přece opět ve znamení různých úskoků, finesů, lhaní a zatloukání do morku kosti. Čert vezmi nějaké ideály, za ty si nepořídíme ani tu papírovou krabici od vína. Tak se totiž věci s tou budoucí generací zase mají.
