Vy jste vážně divnej člověk, řekl mi Karel Gott

Psala se divoká devadesátá léta. Pro novináře žně, dvě pomyslné kosy v ruce málo. Čeho bylo tehdy víc než dost, byly oslavy kde koho a kde čeho. A Karel Gott u toho taky mnohdy nechyběl.  

Měl jsem onehdá víc vlasů, úsměv sňatkového podvodníka a pocit nedostižného namachrovance, kterému se v žurnalistice daří. Kordony zpěváků a herců jako pracovní prostředí. Respekt před osobnostmi pomalu a jistě ustupoval, jak by ne, když obden při těchto příležitostech jsme si stáli tváří v tvář. Oslovil jsem Karla Gotta. Pikantérie se tehdy chtěly, národ se má bavit, kladlo nám na srdce vedení redakce. Proč ne, bavme se tedy u toho taky.
"Co byste rád?" zeptal se mně Mistr.
"Co se vám na tomhle večírku nejvíce líbí?" ušklíbl jsem se.
"Nerozumím," zdvihl obočí nechápavě.
"Mám na mysli  třeba náladu nebo tak něco," pokusil jsem se Mistra navigovat k obšírnější konverzaci.
"Já mám vždycky dobrou náladu a nic nikdo mi tady zatím nevadí." usmál se. A všiml si, že můj pohled ho fest rentgenuje. "Vám se tady něco nebo někdo něco nelíbí?"
"Vaše kravata zrovna nic moc," zvedl jsem významně obočí. Mistr rovněž.
"Ta vaše taky za moc nestojí."
"Je erární, to víte, nosíme ji v kapse na střídačku pro případ potřeby. Dnes je řada na mě," pokusil jsem se o humor. Špatně. S Mistrem to ani nehnulo. A začal se dívat jinam. Situaci zachránil Pavel Vrba. Textař královského ražení. Zrovna mi poklepal na rameno. "Tak se té naší desce docela daří," pronesl.
"To rád slyším, " poznamenal jsem a Karel Gott se opět otočil ke mně. a hned udiveně: "Máte něco společného s Pavlem?"
"Psali jsme spolu pár písní pro Dalibora Jandu," odpověděl Vrba za mně.
Karel Gott nic. Pak se k němu otočil a usmál se. Pak se podíval na mě a řekl: "Vy jste vážně divnej člověk," a vzdálil se.
Nutno dodat, že tuto krátkou konverzaci poslouchal i Ladislav Štaidl. Probírali jsme krátce předtím jeho podnikání. Vlastnil v tu dobu cihelnu.
"Proč Karel tak rychle odešel?" zeptal jsem se udiveně.
"Protože jsi mluvil jak pitomec," konstatoval Štaidl. Zřejmě už jen holou skutečnost. Ta pravá s jistotou byla, že Gottovo džentlmenství mu zakazovalo to dávat pitomcům, jako mě, vyloženě najevo.
Závěr? Jen ten, že  kdo se po smrti Mistra nyní ohání jeho jménem ve všech pádech a srdcebolem, vzkazuji, že by měli taky najít aspoň kousek odvahy a rovněž se přiznat, že vždy nemuseli být v jeho očích ti, kdož se teď jeví jako jeho největší kámoši. Že je něco špatně, pitomec totiž hned pozná. Pakliže není úplný pitomec.
A Mistr mi na tom obláčku snad aspoň teď odpustí.