Říkal to už Habsburk: Češi si nebudou umět vládnout sami

Konec první světové války. Radost z rozpadu Rakouska - Uherska. Konec vládnutí Habsburků po tři sta letech. Zrození samostatného Československa. Zrození odnikud nikam.

Toto velmi zjednodušené pojetí historických milníků, které ovlivnily životy Čechů a Slováků jež se scvrkly na ještě jednodušší segment. Ani my, ani Slováci si totiž neumíme vládnout sami. Pomyslný habsburský bič a ohnutý hřbet oběma národům vadil, po narovnání zad a hrdé zpívání hymny s pocitem osvobozených duší zanikl v zákulisí toho, čemu dnes říkáme demokracie. Ne že bych proti svobodnému myšlení a podnikání něco měl. 

Jenomže svobodné myšlení ještě neznamená, že mohu všechno a ostatní nic. Jistě, jsou to omšelé fráze, ale co naplat. Jsme Češi a tak asi zase potřebujeme dostat na hubu. Habsburka k tomu nepotřebujeme, stačíme si sami. Stačí velebit každého, kdo se jeví jako spasitel, aby posléze vyšlo najevo, že je stejný jako ten gauner před ním. Jak je to možné? Protože novodobá politická scéna není politika, ale pouhý byznys. S dušemi prosťáčků a vidinou desítek až stovek milionů v případě dostatečného počtu preferenčních hlasů. Pak si ten který vítěz utvoří svoji vizi jak rozkrást zbytek státní kasy, aby jeho následník, co už nemá co rozkrást, si zachraňoval politické přežití příslovečným stahováním kůže tak, jak to de facto dělal právě Habsburk. 

Bič netřeba, nařídí se to vládním úsporným balíčkem. Což není nic jiného, než habsburské povinné desátky, než je Marie Terezie zrušila a nahnala nevzdělaná dítka do škol. 
Takže co nám vlastně chybí? Područí a porobenost, aby Čech zase sekal latinu a měl co do huby? Protože pro vladaře není nic horšího než kverulant a revoluční nálady. A Čechům vždy stačilo málo. Když chtěl hodně, přišel i o to málo. Nic než historická pravda.

Revoluce jsme si vyzkoušeli taky, vygenerovali jejich hrdiny, postavili jsme je do čela národa a pak sledovali, že v politice jsou stejně všichni kámoši a divadélka v televizních debatách, kdy jeden by nejraději srazil ze židle druhého, nejsou vlastně nic než zdařilé etudy zralé na Oscara. Takže nežehrejme, že nyní máme zmoklého Blažka, věčně ublíženého Babiše či skleníkového Fialu, kterého vítr ofouklých gaunerů rozkymácí kdykoliv.  Jsou to jen výsledky našich voleb, je to vina, nás voličů, že výše jmenovaní jsou tam, kde jsou, a národ morálně tam, kde je. Protože historie se opakuje, tak si ji prožijme znovu, viz nové preference, koho bychom zase ve vládě rádi viděli.  

Jak z toho ven? Nijak, máme, co jsme chtěli a mít budeme.