Ptal jsem se kněze, zda někdy viděl Boha. Ťukal si na čelo.

Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého jsem nedávno vstoupil do chrámu Páně. Kostel byl téměř prázdný - krom mých dosud živoucích ostatků v něm právě končil modlitbu jakýsi chlápek. Kývnutím hlavy jsme se vzápětí pozdravili. I slovo pak spolu ztratili. Já ateista, on kněz. Já v džínách a tričku,on taky.

Ten sotva čtyřicátník se hlásil k Apoštolské církvi, řekl mi. Proč ne, každé povolání má přece něco do sebe. Vybíráme si ho zpravidla sami. Já mám šéfa, kněz jistě rovněž. Zeptal jsem se ho, jak je s ním spokojen. Prý je uznalý, a každé ráno vždy slušně pozdraví, usmál se na mně. Otázku jsem tedy upřesnil – viděl někdy svého nejvyššího šéfa, tedy Boha? Byť ho někdy v dobrém i zlém vzývám, nikdy se mi nezjevil Ani ráno se slušným pozdravem, ani večer, kdy jdu na kutě. Úsměv kněze se rychle proměnil v nelibý úšklebek. Všemohoucího přece fyzicky nelze spatřit, jeho obraz je především v duších věřících. Aha. Když jsem ateista, asi nemám duši. Pravda, svatý rozhodně nejsem.

Dotíral jsem další otázkou – nechť mi ten dobrý muž svého Boha popíše. To už si ťukal na čelo. A kontroval odpovědí, co tedy v kostele vůbec pohledávám. Kromě úprku z úmorného vedra do příjemného kostelního chladu dovedu i obdivovat zdejší umělecká díla. Těmi bezesporu jsou. A opět zhotovená ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Jinak by se nekradla. Kněz se na mně po vyřčených argumentech opět usmál. Sláva, jako potenciálního zloděje či přinejmenším tipaře ve mně neviděl. Odhad to po čertech správný. Zajímal jsem toho muže, to člověk rychle pozná.

Upozorňuji, že nikomu jsem nikdy nebral jeho víru či přesvědčení, nebo vůbec snahu konati dobro. Sdělil jsem to i tomu knězi, který z mého pohledu asi  lačnil po mých názorech, zřejmě notně deformovaných z neznalosti otčenáše. Zda církev vykonala něco dobrého, to nechť posoudí někdo vzdělanější. Například, zda hromada popela z Mistra Jana Husa lidstvu prospěla. Kněz už obracel oči v sloup.  Jsem asi chudý duchem, už ani slovo pro mě neztratil. Nu což, chudoba cti netratí, opáčil jsem nahlas v domnění, že jsem správně odhadl jeho kněžské myšlenkové pochody. V každém církevním společenství by měla být hierarchie tříd překonána, chudí a bohatí by se měli sbratřit. Přesně tak mi kněz potom odpověděl.

Tohle musím vyřídit ministru Kalouskovi, otázka vyrovnání církevních restitucí v řádech miliard je vlastně nedovolené obohacování, vyjekl jsem radostně. Kněz se po mém výkladu se mnou rychle rozloučil. Teď nevím, kdo z nás plácal větší nesmysly. Boha jeho!