Rok do prezidentských voleb jakoby téměř uběhl. Na pomyslném jídelním lístku jsou už lahůdky, mezi kterými by volič měl vybírat. Tentokrát vařil sám šéfkuchař Miloš Zeman a nikoho k tomu ve své lánské kuchyni nepustil.
Je známo, že když někoho někam preferujeme, vždy to vyvolá úšklebek. Především k dané osobě. Protože ihned intuitivně hodnotíme hlavně doporučujícího, o němž už stejně máme nějaký úsudek. A když už o svém favoritu či favoritech hovoří, srovnáváme je zase jen s doporučovatelem. Asi budou stejní šíbři jako on. Takže nic moc v případě, že si politik v podhradí zrovna moc dobře nestojí. A že má Miloš Zeman v hitparádě sympatií obyvatelstva nějakých 35 procent, je statistický fakt.
Tím pádem optika voličů se tomu doporučení okamžitě přizpůsobí. Je to poněkud nespravedlivé směrem k adeptům, kteří svým založením mohou překvapit, ale nemohou to dokázat, protože česká svobodná prezidentská volba není stvořena, ani nemůže být stvořena, k jednotnému naturelu národa. My, Češi, myslíme tak, jak se společně nikoliv vymanit z maléru, ale jak se jeden druhému za něco pomstít. A pomsta bude i už dohledná prezidentská volba, nyní notně živená některými samotnými adepty.
Když pominu známé tváře miliardáře Janečka, Babiše, nyní už i generála Pavla či odborářského bosse Středulu, nemohu se zbavit dojmu, že do finále volby se ještě dočkáme mnohých překvapení. Jen ne toho, že se do něj z výše uvedených důvodů probojují Vladimír Dlouhý, Alena Vitásková nebo právě Středula.
Ekonom Dlouhý se už o to v minulosti pokusil a už to prý nikdy neudělá. Soudy vláčená Vitásková sice ve své kauze solárních elektráren byla nakonec obvinění zproštěna, ale do veřejného mínění či povědomosti žádnou výraznou stopu neudělala. A když se o to nyní bude snažit, což pochybuji, bude jen statistou v budoucím předvolebním divadle.
Stejně tak i věčný odborový elegán Středula, ,,táta všech pracujících", jehož monotónní rétorika bez emocí se hodí spíše do nějakého nočního pořadu o vážné hudbě. A generál Petr Pavel? Tady je potřeba si nyní představit dva vrchní velitele ozbrojených sil. V současné napjaté době, kdy eskaluje napětí mezi Ruskem a Ukrajinou si ,,smějící se bestie" Čech vybírá mezi Zemanem a Pavlem. Jako dva muže, kteří vydávají armádě rozkazy.
Ve vší úctě k Zemanově zdravotnímu hendikepu, za který samozřejmě nemůže, se ani nelze zbavit dojmu šířeném zvláště médii, jak si od hradní svity půjčuje mobil a volá na generální štáb. Že prezidentovi jeho psyché už zase plně slouží, o tom taky není pochyb. Co si pak s generálním štábem bude v případě ohrožení povídat je věc druhá, přesto nejdůležitější. Měl by, či musel by, požehnat našim zbraním. Tedy vydat rozkaz k obraně či útoku.
Že to za něj někdo vymyslí a prezident to jen z titulu úřadu posvětí? Tak to i bude, Miloš Zeman ani žádným vojákem není. A jsme u prestiže vrchního velitele. Na invalidním vozíku, o vodě, bez alkoholu, cigaret a zavedené umělé výživě. To je nynější obraz vrchního velitele, o kterém Miloš Zeman sám hovoří. Se smutkem v hlase, byť barveném ironií osudu. Ve chvíli ohrožení státu to ,,smějícím se bestiím" bude úplně jedno. Budou spíše vyhlížet rozhodného zdravého chlapa, který dá naději.
A třeba právě v generálské uniformě a věku zkušeného vojáka s mezinárodní prestiží, jehož slovo něco znamená. Nestraním tím Petru Pavlovi, jen jsem si představil, jak armáda vnitřně reaguje na moment, kdy by k ohrožení státu došlo. I armáda jsou voliči zvíce několika desítek tisíc profesionálů. Tak si na jejich místě představte sami sebe, kdo jste na vojně byli. Velitel byl buď ideologický idiot nebo chlap, co si uměl říct u mužstva i o cigáro a věděl svoje. A vy s ním. Tomu se pak salutovalo i z velké z dálky....
Prezidentská volba už v žádné velké dálce přitom není. To vše jen popsáno pro představu, koho si zvolit na doby, kdy nám do smíchu už opravdu nebude. Slibovat z piedestalu ,,otce vlasti" pak jen krev, pot a slzy, musí mít už velkou churchillovskou společenskou váhu. Pro objektivnost mého blogu - takovou osobnost nechť si na český piedestal každý raději dosadí sám.
