Tipoval jsem ho tak na dvacet let. Asi nějaký student, soudě podle brýlí a celkově kultivovaného zevnějšku. Vnímal denní tisk s očividným zaujetím, nevnímal však pokusy svého kámoše o konverzaci. Ten zase raději čučel do mobilu.
Zrovna tak, jako řada dalších cestujících ve vagónu pražského metra. Proto mě ten mladík zaujal. Podobný obraz čtenářů tiskovin totiž patří minulosti. Současnost je, že věk mobilů, tabletů a vůbec všech těchto vynálezů, je informační nabídka sama o sobě. Takže na co si kupovat noviny?
Právě na to jsem se mladíka zeptal. Slušně samozřejmě, a především ze zájmu letitého novinářského barda. Mladík ke mně zvedl oči. Moc atraktivní, na rozdíl od čteného textu, jsem pro něj zrovna nebyl. „Vo co vám de?“ prohodil a oči se mu změnily v malé škvírky. Jako u kočkovité šelmy, těsně před útokem na kořist. Odpověděl jsem, že v podstatě o nic, jen že se čtenář novin dnes jen tak nevidí. A dodal jsem zvědavě, zda je to jeho oblíbená tiskovina.
Mladík si vyměnil pohled se svým kámošem. Pak se oba zadívali na mě. „Do toho je vám snad kulový,“ ucedil mezi zuby a přidal posměšný úšklebek.
„To je fakt,“ opáčil jsem a taky jsem se uculil. Mladíci se na sebe znovu podívali. Domnělý student noviny složil a podal mi je. „Jestli umíte číst, pak jsou vaše. Jestli ne, je v nich i pár obrázků. A hleďte si svýho.“ To už se ti dva dorostenci šklebili na celý vagón. Nandali to nějakému zoufalci.
Cestující nic. Pro ně jen vzduchoprázdno v dopravním prostředku. Ani naší skromné konverzačce nevěnovali jediný pohled. Dění v mobilech pro ně důležitější, než nějaká dost úsporná rozprava třech neznámých lidí. Mladíci i o mou maličkost pak taky rychle ztratili zájem. Zato soustředěně pomlouvali svého trenéra kick boxu.
Zamyslel jsem se nad tou situací a šklebil jsem skryt za darovaným novinovým papírem. Uvědomil jsem si, že tento plátek jsem v ruce nedržel dobré tři roky. I mě zdeformoval internet. Hřál mě jen pocit, že jsem za svou zvědavost od těch sportovců aspoň nedostal po hubě. Nebo vlastně svým způsobem trochu ano.
