Miro Žbiro mě nechal čekat celou věčnost

S ,,Mekkym", jak byl v hudební branži Miroslav Žbirka přezdíván, jsem měl svého času domluvený rozhovor. Setkání místo toho začalo a končilo prásknutím dveří.

Zdejší bloggeři jistě pamatují kdysi mocně čtený časopis Mladý svět. Pracoval jsem v něm jako redaktor kultury, hovořit se známými lidmi v této oblasti byl pro mě každodenní chleba. Ne vždy mi to bylo po chuti, zejména když se novinám někteří sami nutili. Hlavně ti, co si mysleli, že momentální záblesk veřejného zájmu je osvítí na celý život. Pak jsem patřil mezi ty novináře, kteří se zase nutili těm, co něco vskutku uměli. Miro Žbiro, jak jsem ho v duchu sám přezdíval, byl v mém hledáčku často. 

Až jednou k rozhovoru svolil. Výborně. Dvojstrana s titulní je jistá. Střih. Čekám v agentuře v domluvenou hodinu. Žbirka zatím nikde. Uběhla akademická čtvrthodinka. On stále nikde. Nu což, dám mu ještě pět, deset minut. Dal jsem mu dalších dvacet. A pak dost, končím. I já mám svou hranici trpělivosti. Bohatě překročenou. Zvednu se, a odcházím se slovy směrem k agenturní dívce, že už čas opravdu nemám. Celou dobu jen omluvně klopila oči a krčila rameny. Ještě že bylo aspoň se na co dívat. Pěkná, milá holka. 

Do dveří najednou vběhne Miroslav Žbirka.  A mě vlétla do úst poznámka v angličtině: ,,We look forward to seeing you. On another time!." (Těším se na vás. Na jindy!) Dobře jsem věděl, že rád při rozhovorech proplétal slovenštinu s angličtinou. Takový ten světácký postoj k životu. Proč ne, když byl napůl Angličan. A já taky proč ne, když jsem byl tehdy někdy i dost nafoukaný frajírek. No ta bene, když anglicky umím. A pak to začalo, aby tomu každý v agentuře rozuměl. 

,,Ste novinár a chcel ste hovoriť vy so mnou. A ja se len trošku oneskoril. Tak čo s tým urobíme, keď už vo dverách stojíte a ako vidno, nabrušený?"  Odpověděl jsem klidně, bez emocí a hezky česky. : Nic. A mohlo být." Pozdravil jsem a odešel.

Šéfredaktor pak hledal slova pochopení, moc jich ale nenašel. Dvoustrana v přípravě v čudu a titulní taky. Náhrada slabšího kalibru v podobě začínajícího herce jako zásoba v šuplíku. Herec - kandrdas bude mít radost. 

No, měl ji později, ale ne na titulce. Telefonoval do redakce Miroslav Žbirka. A že ,,s tým novinárom pohovorí, keď nebude mať oheň u zadku."

Termín opět domluven, Miro Žbiro už čekal. Pohovořili jsme, omluvil se, a byli jsme oba zase normální lidi. Je mi vždycky trochu smutno, když se dočtu, že ten či onen známý člověk odešel z toho světa, potažmo i navždy z mého adresáře. Biely kvet na rakev Miroslava Žbirky v úctě přikládám.