Lhostejno, jaké má Rath či Parkanová právníky. Záleží na soudci.

Je přirozenou reakcí movitých lidí najmout si v případě průšvihu drahé advokáty. Jsou přece výřeční, zákony mají v malíčku, a žalovanému pak stačí jen spokojeně sledovat, jak se žalobce hroutí. Této klamné iluzi však samozřejmě podlehne kde kdo. Stres a strach před spravedlností působí na mysl provinilce jako pobyt ve studené vodě. Reálně myslet v ní nelze.  A právě to sype advokátům peníze do kapes.

Že jsem asi nějaký chytrák? Neřekl bych, jen jsem byl jako novinář přítomen stovkám soudních líčení, kdy jsem pak do šatlavy „vyprovázel“ vrahy, zloděje a v neposlední řadě i takřečené bílé límečky. Úředníky ze státní správy, chcete-li. Tedy žádné velké ryby, ale někteří měli advokáty i dva. Podstata věci spočívá v tom, že drahý právní zástupce  - drahý opravdu je- si dovede připravit brilantní obhajobu. Avšak bez záruky, že se do vynesení rozsudku kvůli jeho emotivnímu řečnění změní třeba ústava či příslušný paragraf ve prospěch klienta.

Stačí pak pozorovat soudce. Ten své emoce dát najevo nesmí, ale občas se taky neudrží a jako by nenápadně uznale pokývá hlavou.  Provinilec, pokud to již není znuděný recidivista, vnímá klima v soudní síni velmi intenzívně – jeho nervy pracují naplno a souhlasný projev soudce si může vykládat aspoň jako náznak sympatií. Chyba. Soudce jen dal lehce najevo, že takzvaně mediálně známé právnické eso opět dostálo svému tradičnímu teatrálnímu vystoupení.  V očích soudce ale lump zůstane lumpem a příslušný paragraf stále platí. Po rozsudku následují výčitky, někdy i slzy a pohotové chlácholení mandanta najatým advokátem, že mu ještě neodzvonilo. Volně přeloženo, další výdaje, tě, milý kliente, stejně neminou.

Soudce v rozsudku samozřejmě zdůvodní, proč se rozhodl, jak se rozhodl. Mnohdy jsme zůstali po líčení v soudní síni jen my dva. A pak se neformálně dozvídám, jak zbytečné byly kalkuly některých obhájců, kteří se všemožně snažili zlehčit či úplně vyvrátit samou podstatu trestného činu. Ano, jsou tady přece od toho, ale vzhledem ke svému právnickému vzdělání vždy dobře vědí, že v souladu s příslušným zákonem svůj verdikt vynesu stejně, končili soudci své zamyšlení.

Navíc s poznámkou, že kdyby si obžalovaný jen trochu nasypal popel na hlavu, volil by třeba i trest mírnější.  A je pak opravdu úplně jedno, zda ochranný štít svému mandantu poskytují drazí právníci typu Sokola, Lžičaře, Teryngela nebo Franty Půlpána z Horních Prostředních. Verdikt soudce by stejně nezměnili a o nějakém svém společenském vlivu na proces nemůže být ani řeči. Taková je pravda, pane Davide Rathe, nebo Vlasto Parkanová.