Už toho, Vladimíre Caroviči bylo dost, tvoje válka na Ukrajině nás ožebračuje. Velmi volná parafráze na názor Michaela Kocába, jak se s tou patálií má Rusko na ukrajinské frontě vypořádat.
Asi začínám hned zostra, ale nemohu se zbavit dojmu, že kdyby známý hudebník po této radě vletěl do Kremlu ještě v masce Artura Ropotáma i s celým Pražským výběrem, ta banda tamních vládnoucích kriminálníků by zřejmě strachy naskákala do Volhy a byl by zmíněné patálii konec. Jenomže tak to není a nebude, oligarchové jsou povahově stejná banda lupičů, jinak by se nemohli stát oligarchy. Ty zničí jen další hlad po penězích a dopadne to jako s každým, kdo chce všechno a nakonec skončí s kulkou mezi očima. Způsob a čas konce každého určí jen osud a to bez výjimky. A už vůbec se nás neptá, jestli se nám to líbí nebo ne.
Do jisté míry chápu Michaela Kocába i jeho zbožné přání, jak se s Vladimírem Putinem vypořádat. Člověk v době úzkosti z budoucnosti přemítá a své názory sděluje. Bývalý souputník Václava Havla a někdejší předseda parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských okupačních vojsk by ale měl korigovat vzniklou aureolu, že se v podstatě zasadil, aby od nás invazní ruská armáda odešla. Nikdy to ale neudělal, tento poněkud okřídlený a byť i někým nechtěně mylný názor nechal žít vlastním životem.
Pravda je jiná - že si mají okupační vojska sbalit to své válečné železo a umaštěné uniformy rozhodla Moskva a dala to jako befel generálu Vorobjovi, který, mimochodem, ještě měl dost inteligence, že jakýkoliv projev nesouhlasu už nemá cenu. Ševarnadze, Gorbačov a jiní v Kremlu byli tak smířeni s tím, že pokud Sovětský svaz odsun ve svých satelitech neudělá, bude v přeneseném slova smyslu "ve světě jen vybírat koše", protože jeho ekonomika byla nadranc. "Sympaťák" Vorobjov už jen rozdával úsměvy a polistopadovým politikům přitakával téměř na vše, protože stejně bylo o všem rozhodnuto. Kýval proto i Kocábovi a hlavně to bylo mediálně hezky vidět. Odtud tedy vznik tohoto okřídleného názoru.
Na druhu stranu nelze upřít Kocábovu snahu glosovat domácí i světové dění ve světle jeho vlastní optiky, na kterou má právo. Žijeme stále ještě v demokracii a proto mám právo i na vlastní názor, což jsem učinil. Srpnovou okupaci jako patnáctiletý výrostek pamatuji v živých barvách, odchod okupačních vojsk už jako novinář rovněž. Co tím chci říct? Nic víc, než že jsem u toho byl taky.
