Hvězdy nosí hlavu v oblacích a nohy tahaj v blátě, říkal mi Ivan Jonák

Devadesátky. Televizní ohlédnutí do dob českého Klondajku. V kultuře, politice a svinstev vůbec ve všem. Ivan Jonák a jeho Discoland Sylvie. A dnešní  rozumy všech, co se prsí, co všechno o něm vědí. Žasnu.  

V té době existoval týdeník RING. Jsem jeho spoluzakladatelem, obsah něco mezi rádoby bulvárem, větším dílem však investigativně zaměřené periodikum. Šlapali jsme na paty těm, na které prasklo nějaké to šméčko. Nikoliv způsobem, po boji je každý generál. Šli jsme ke kořenu věci, ovšem bez informátorů neuděláte nic. To staré policajtské pravidlo platí i v novinařině. A dokázal to právě Ivan Jonák, který se v RINGU objevil ve dveřích. Štvali ho ti, kteří si mysleli, že z něho budou tahat jenom peníze. Velké peníze. Že to byli třeba i někteří politici? Správně, byli. A proč to všechno? Protože mu nabízeli krytí v jeho rejdech. Lhostejno nyní v jakých, bylo to jedno i těm dotyčným. Hlavně, že Jonák bude platit. Když ne, Discoland a jeho bujaré večery v něm skončí. Páni novináři pomozte, nebudete litovat...

A tak jsme v RINGu nelitovali. Podotýkám, že naše kontakty, tím pádem i moje, byly v úzkých mantinelech, ovšem v období před vraždou Jonákovy manželky Ludviky. Teď vás ale jistě více zajímá, kdo že byl ten vyděrač, co Jonákoví lezl krkem. Byl to tehdejší nejmenovaný pražský primátor, který měl zájem nejen o objekt Dicolandu. Zůstaňme však jen u toho. Nebyl by to ale Ivan Jonák, aby svým mafiánským způsobem nezjistil dotyčného slabé místo. Byly to šlapky z pražské Perlové ulice. Hezky na tajňačku. Auto s tmavými skly a tak si, holka, nastup. 

Ubožačka neměla tušení, s kým podnikne sexuální dobrodružství, i kdyby se jí ten kunšoft představil. Prostá duše, správný tip. Tím lépe pro kunšofta se zlatým primátorským řetězem na krku. Chcete v RINGu sólo kapra? Máte ho mít. Jonák dodal do Perlovky extrovní volavky, my snajpera s fotografickým vybavením. Klaplo to. Holky platil Ivan Jonák. Sólo kapr jak hrom, blesky pak třískaly do pana primátora. Odporoučel se s ostudou, ale veřejná prezentace jeho odchodu byla trochu jiná. Jonák měl od něho klid a pro výstrahu i od všech podobných potenciálních pokusů. Hvězdy nosí hlavu v oblacích, ale nohy tahaj v blátě. Následné časté oblíbené rčení Ivana Jonáka.

A teď k Jonákově osobnosti. Hovořil jsem s ním nepočítaně. Není to ex post frajeřina, s kým vším se znám či jsem se znal. To k profesi novináře patří a kdo v této branži dnes dělá ramena, co vše o něm ví, budiž. Je to jeho svědomí, ale neměl by to být nekritický pohled. Ne vždy Jonák gaunerem byl. Například to dokázal v nějaké tehdejší samoobsluze. Zašli jsme do ní z mého důvodu. Prostě jsem potřeboval něco koupit a doprovod mi dělal právě Jonák. Důvod byl prostý. Herec Miloš Kopecký, s nímž jsem svého času sepisoval novinový seriál pro Pražský expres. Na kus řeči s Milošem Kopeckým se ten seriál jmenoval. A tak Pan Herec vyjevil zvědavost, co že ten Disciland vlastně je za podnik, o němž se tak v Praze hodně mluví. 

Slíbil jsem panu Kopeckému, že ho do Discolandu vezmu. Termín jsem domlouval v té sámošce s Jonákem. A u pokladny stál nějaký chlápek s malým klukem. Žadonil po otci čokoládu, chtěl tamto či oné. Táta očividně neměl dost peněz a asi ani, dle vzhledu, nikdy neměl a mít nebude. Jonák vzal chlapečka za ruku a nechal ho plenit regál se sladkostmi, co hrdlo ráčilo. Zaplatil to a tátovi toho kluka řekl, že má taky děti a ty k životu toho mají doma dost. Jemu ale ničím nepřispěje a ať se taky kouká v životě pořádně otáčet. Konec příběhu. 

Měl ale pokračování v souvislosti se mnou, když už byl Jonák v base. Za vraždu manželky Ludviky. Psal mi pár dopisů, ale o pocitech z vězení ani řádku. Jen o své budoucnosti. Že jsem měl rozporuplné pocity, snad netřeba dodávat. I v době, kdy Ivan Jonák vyšel z vězení. Byl to už jiný člověk. Za těch patnáct let se svět změnil, a on s ním neuměl zacházet. Z Discolandu se stal památník omšelosti a zatracení, z Jonáka marod, nemoc ho taky za tři roky pobytu na svobodě zbavila života. 

Jonákova dnešní aureola televizní posmrtné hvězdy svítí ale i nad hlavami i těch, co jej ztvárňují do podoby divácké sledovanosti. Nemohu se zbavit pocitu, že jim k dokonalosti, jak se ji snaží předestřít, ještě hodně chybí. Třeba to, že hodit před Jonáka živého pavouka, znamenalo způsobit mu takové trauma, že by za odstranění toho živočicha dal ze strachu i svou ledvinu.