Dvojí vidění života, optikou novinářů a veřejnosti

Přijdete domů z rachoty a první co vás zajímá je, co bude zítra a ne, co je dnes. Protože obyčejný člověk se stará sám o sebe, svou rodinu, kdežto novinář o další dva dny k tomu.  

Každá profese má svá úskalí, která štelují budoucnost makáče v továrnách, ve výzkumných ústavech, soudnictví či represivních složkách. Všude pracují lidé se svými starostmi a co se někomu zdá důležité, jinému je to šumák. Tak je to i se zájmem o politiku a společenské dění vůbec. Optika pohledu na problémy dneška je proto rozdílná.

Jako příklad uvedu momentální mediální rošádu kolem poslance hnutí ANO, Stanislava Berkovce. Iniciátora hloupě neuhlídaného mailu, koho volit či nevolit do Rady ČT. Jako známo, Rada plní funkci dohlížitele nad vyvážeností toho či onoho, co ČT vyprodukuje. Jinými slovy inkviziční parta lidí, ať už je v ní kdokoliv. Protože Rada byla, je a bude, politickým nástrojem moci těch, kteří zrovna u moci jsou. Neboť politik potřebuje veřejnou prezentaci a pokud možno ve voňavém balení. Když ne, z média se stává nepřítel.

Loskuták Berkovec tedy radil, až doradil. Je z toho skandál, ale v pouze v médiích. V hospodách či továrnách a ve všech zmíněných institucích toto jméno nezaslechnete. Proč taky, kdo je Berkovec? Proto je ta optika pohledu pokřivená a politici nechť si klidně dají po hubě, když mají mezi sebou jakéhosi nýmanda, co všem teď udělal rychlé nohy. Tím zájem veřejnosti o volbu i nové členy Rady ČT končí.

Protože zájem o ČT je pouze v programové nabídce a stejný zájem i o nabídku komerčních stanic. Sednout si k bedně, hrabat se v pytlíku s brambůrky a čučet na bezva biják. Přes den jsem makal, nebo sháněl práci a měřítko úspěchu je pouze v měřítku svých vlastních schopností, ovšem notně podpořených známostmi, abych práci našel. Ti skutečně úspěšní se zamýšlí, jak se poprat s berňákem či neplatiči a plánováním příštího kvartálu, mám-li do dalšího opět přežít. Politika je pak v pořadí zájmu něco jako časový posun v Zambezi.

Novináři to mají jinak. Žijí ve svém světě, pranýřují, spekulují, popisují realitu a zprávy občan této země vidí tak, jak je chce vidět. Občas vyjde protestovat do ulic, ale pak kde nic, tu nic. Potřebuje se ze svých frustrací vykřičet a jde se domů. Dopomohla mu k tomu protestu média, jak jinak. Je to ale mžik času, z dlouhodobého hlediska bez valného účinku, protože života běh je zase jen o každodenní starost o své bytí.

Politik má taky svou optiku - přežít na výsluní za každou cenu a toto úsilí je založeno na klamu a hlavně na tom, že nelze jen zůstat u líbivých slov. Je třeba dát lidem něco do peněženky. Těm lidem, kterých je stále víc a přitom voličem zůstávají. Jsou to senioři, závislí na státu a tak si je koupíme. Všichni ostatní to zaplatí. A bude klid. Taky že je. Aspoň u těch vrstev, kterých je víc na pomyslné misce vah.

Na tom to vše stojí a stát bude, dokud se nepropadneme do bankrotu, načež schodek 500 miliard je účet i za minulost. Protože přesně tolik politici minulí i současní rozházeli v dobách, kdy se dařilo a pod polštář se nedávalo nic. Po bankrotu budeme mít optiku vidění života všichni stejnou. V kapsách díra, důchodci o suchém rohlíku a na úřadech práce víc lidí než bacilů koronaviru. O souznění s médii pak ani nemluvě. Je otázka, kdy k bankrotu dospějeme a kdo si s tím vůbec trochu láme hlavu. Půl bilionu psaných na futro se bude splácet hodně, ale hodně špatně. Hlavně hodně dlouho. Bude-li čím...