Den Blbec

Snad už to dnes bude lepší. Ne jako včera, kdy mě stíhala jedna ťafka za druhou. Však to znáte – člověk má pak náladu pod psa a místo mluvy už jen zoufalstvím štěká.

Už to ráno začalo nějak podezřele. Sekretářka mého šéfa se na mě usmívala. Má to sice v popisu poflakování, ale ten úsměv byl najednou nějaký jiný. Usmíval se i šéf. Oznámil mi, že mě katapultuje na vyšší flek. Já věděl, že to tak jednou dopadne. Šel po mě jako ďas, a všude mě chválil. Takže je konec klídečku v zatuchlém sklepním archívu, kam za mnou chodili kolegové jen z donucení. Teď abych se kvůli novému postu aspoň dvakrát týdně koupal.

V poledne se vycajchlovala  i naše kantýna. Nevím proč, ale najednou servírovala pět cenťáků tlustý řízek a široký tak, že přepadával přes talíř. K tomu bramborů třeba kilo. Pokaženou chuť k polednímu meníčku mi nevylepšila ani litrovka kolaličky zadarmiko. Figuru Alana Delona si tedy zkazit nenechám.

Spolykal jsem raději suchou housku. Ledva jsem zatlačil poslední sousto do krku, pípnul mi mobil. Já to věděl – ty čtyři miliony, co jsem z nudy vyhrál ve sportce, už mi přišly na účet. No co teď? Za víc jak půl století života už jsem si všechno pořídil. Přece si to teď nebudu kupovat podruhé! Mobil jsem znechuceně odložil do šuplíku. Snad s ním i starosti, že mi naskákají z těch zatracených melounků i jakési zatracené úroky.

Chtěl jsem si dát na uklidněnou cigáro, Den Blbec už začal být nesnesitelný a to ještě ani nebyl konec šichty. Sotva jsem si dal prvního šluka, někdo klepal na dveře. Snad to zase nebude ten kretének Klimeš – nevím proč zrovna já bych měl mít při sobě zbytečný prezervativ. Klimeš to nebyl. Ve futrech se zubila sekretářka. Prý v noci sama špatně spí. A já prý umím tak krásně vyprávět pohádky, povídala mi a začala tak nějak divně kroutit knoflíčkem u halenky. Což o to, kojná by to byla výstavní, ale kde o mně tuhle pohádku slyšela, to snad ani nechci vědět.

Dal jsem té budoucí nebožce rohypnol, určo zabere a pohádek se jí bude zdát tucet za noc. Moc se jí to nelíbilo - kdo by taky chtěl dobrovolně polykat jakési medikamenty, když by se víc šikl Hajaja. To jako já samozřejmě. Vola ale už nikomu dělat nebudu.

Konečně je po šichtě. Bolela mě z toho všivého dne hlava – nejlíp bude si jít hned lehnout. Vlezu do baráku a na dveřích bytu vidím přilepený vzkaz od bráchy. Prý si rozmyslel své zánovní auto prodat. Daruje mi ho. I se zimním obutím. Tak to už je vážně i na mě moc!