Proč Švýcaři odmítli minarety?

Pokud jste někdy chtěli dát příklad demokratické země, použili jste Švýcarsko. Jak to tak vypadá, nadále tomu tak nebude.

29. listopadu 2009 se švýcarští voliči v referendu vyslovili pro zákaz výstavby minaretů ve své zemi.

Strhl se poprask. Politicky korektní kritika z celého světa se předhání v peskování Švýcarů za jejich rozhodnutí.

Mezi všemi vynikají především prohlášení francouzského premiéra Bernarda Kouchnera a OSN. Kouchner označil švýcarské rozhodnutí za "šok" a dodal: "je to výraz netolerance a já netoleranci nenávidím. Doufám, že Švýcaři toto rozhodnutí rychle změní." (zdroj: idnes.cz, 30.11. 2009). OSN prohlásila, že "prověří, zda je zákaz výstavby minaretů v souladu s mezinárodním právem".

Obviňovat Švýcary z netolerance je nemístné. Země, která je tradičním domovem emigrantů z nejrůznějších částí světa, která ztělesňuje významný reformační proud Jana Kalvína a která je symbolem vyváženého vztahu mezi různými světy, nemůže být nazvána netolerantní.

Veřejné mínění zareagovalo citlivě na to, o čem evropské politické elity zbaběle mlčí: Evropa se kulturně a sociálně mění.

Multikulturalismus

Slovo multikulturalismus se vlastně poprvé začalo používat v 50. letech minulého století ve Švýcarsku.

Označuje myšlenkový a politický směr, který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát.

Obhájci multikulturalismu považovali za nejvhodnější příklad své doktríny přistěhovalecké vlny do Ameriky v 19. a 20. století. To ale není pravda.

Imigranti, kteří kdysi do Ameriky přicházeli, dobrovolně přijímali tamní jazyk, ovládli jej a protože přišli hledat vlastní štěstí, dobrovolně přijali i zdejší zvyklosti. Nijak se nesnažili izolovat, asimilovali se. Nevytvářeli vlastní ghetta s vlastním výkladem zákona a průchodem svého vlastního práva.

Vstupovali do společenského života s respektem k jednomu jazyku a s úctou k existující komunitě, která je přijala. Novou zem vnímali jako svůj nový domov na jehož prosperitě závisel i jejich blahobyt.

Islámské komunity jsou v západní Evropě zdrojem dnes již obtížně řešitelných národnostních, náboženských a kulturních problémů.

Švýcaři odmítli minarety zřejmě především proto, že se podvědomě obávají těchto symbolů islámu jako předzvěsti zásadní proměny vlastního prostředí, ke kterým už mezitím došlo ve Francii, Británii, Německu nebo Nizozemí.

Evropský sociální systém

Štědrý sociální systém naučil občany západní Evropy pečlivě rozlišovat mezi tím, co jim stojí za vlastní úsilí a mezi tím, za co "nestojí ráno ani vstávat". Bohatý systém naučil evropskou generaci žít na sociálních dávkách a odpočívat v přebohaté sociální síti.

A protože některé práce prostě někdo dělat musí, západoevropská ekonomika nasála všechny, kteří chtěli zvýšit svoji životní úroveň. Ze zemí, jako bylo Turecko, Alžírsko, Egypt nebo Maroko.

Na rozdíl od přistěhovalců do Ameriky však s sebou nepřinesli touhu se asimilovat. Nepřijali zvyklosti a tradice zemí, které jim nabídly obživu.

Pokud země Evropské unie nenajdou vůli zásadně reformovat svůj sociální systém, bude nekontrolovatelný příliv imigrantů pokračovat.

Islámské plameny v Evropě

Švýcaři nám vzkázali, že neexistuje žádný multikulturní svět. Že všude tam, kde neexistuje vůle ke společnému jazyku jako prostředku k vedení diskuse a výměny názorů, nedojde ani ke sdílení společných hodnot.

Francouzský premiér si snad mohl vynutit opakování irského referenda o Lisabonské smlouvě, ale nemůže si vynutit změnu většinového názoru.

Když mu imigranti ze severní Afriky zapálili Paříž, vzkázal francouzský poslanec Phillipe de Villiers své vládě: "Vidíte. Všechny předsudky, které Francouzi vůči přistěhovalcům mají, se ukázaly pravdivé."