Stávky a odborové demonstrace ve Francii jsme zvyklí jaksi přehlížet. Za ta léta víme, jak blízko mají Francouzi ke stávkování. Tu stávkují letečtí dispečeři, tu zemědělci zavážejí dálnice rajčaty a jinými dotovanými zemědělskými přebytky, běžné jsou stávky státních zaměstnanců, řidičů městské dopravy a metra. Ke každé ze zmíněných skupin se vždy rádi přidají studenti. Zpravidla nemají žádné jiné důvody, než že je stávkování a nepokoje baví a nemusí se přitom do školy.
Důvody stávkovat jsou pro odbory stále stejné: mzdové požadavky, vyšší výkupní ceny, více dotací nebo protesty proti přemisťování neefektivních výrob ze země.
Odborovými svazy záměrně podněcované stávky a nepokoje mají ve Francii letitou tradici. Tak dlouhou, že se odboroví předáci naučili stávkové napětí dokonale plánovat a následně precizně organizovat.
Minulý týden jsem ve Francii byl. Některé dálnice byly zataraseny zemědělskými vozidly nebo kamiony, jiné části dálnic byly dokonale paralyzované zemědělskými vozidly pohybujícími se šnečí rychlostí. V jízdních pruzích za nimi se tvořily nekonečné fronty dopálených řidičů.
Na benzinové pumpě, kde obvykle tankuji naftu, viselo upozornění hlásající, že je povoleno tankovat maximálně 30 litrů jakýchkoliv pohonných hmot. Odbory totiž v zemi zablokovaly většinu zásobníků s ropnými produkty, takže zásoby se v zemi rychle tenčily.
Při každodenní cestě do Evropského parlamentu jezdím podél zásobníků firmy ESSO. Vjezd do prostoru byl zatarasen policejními vozidly a policisté kontrolovali každé vozidlo, zda uvnitř nepřiváží bojovné odboráře.
Takhle vypadá země rozvrácená stávkami. Normální občané jsou nedobrovolným rukojmím odborového – promyšleně a dokonale organizovaného - terorismu.
Proč ovšem mocné francouzské odbory stávkují? Francouzská vláda se rozhodla modernizovat chátrající penzijní systém. Do penze se bude odcházet později (v 62 letech) a nárok na výplatu plné penze vznikne podle vládního návrhu až v 67 letech.
Legendárně rozmařilý a tedy drahý francouzský sociální systém narazil na svůj strop. Navíc, společnost stárne. Rodí se stále méně dětí, pokud nepočítáme rostoucí porodnost v imigrantských skupinách z Afriky a Asie. Lidé se dožívají delšího věku, což je nepochybně jev chvályhodný, který ovšem zvyšuje tlak uvnitř státního rozpočtu nejen na výplaty starobních penzí, ale také na zdravotní a sociální zabezpečení.
Daně lze zvyšovat problematicky. Již nyní řada významných firem přesouvá své výroby do těch částí světa, kde jsou náklady práce nižší nebo kde je nižší míra zdanění. Výsledkem je ovšem zvyšující se míra nezaměstnanosti, tedy více lidí, o které se stát musí starat a kteří žádné daně neplatí.
Lidé si prostě zvykli na vysokou míru blahobytu a nechtějí z něj nic slevit. Neposlouchají nic z varování ekonomů či několika statečných politiků a při jakémkoliv náznaku reforem okamžitě generálně stávkují.
Nechme Francii Francií a pokusme se vyvodit pár zkušeností i pro nás, pokud nechceme v blízké či vzdálenější budoucnosti čelit vlnám agresivních stávek moderních a na vojenském principu organizovaných odborových nátlakových skupin.
Nejvhodnější dobu k moderním reformám jsme již propásli. Léta kolem 2000 – 2005 byla charakteristická vysokým hospodářským růstem. Tehdy jsme v České republice, bez viditelného tlaku na různé sociální a zaměstnanecké skupiny, měli provádět reformy. Nestalo se tak a je třeba říci, že se tak vhodná doba již zřejmě nevrátí.
Nyní, v době pozvolného a skoro neviditelného hospodářského oživování z těžké recese, se do takového úkolu pouští Nečasova reformní vláda. V poslední možnou chvíli, jak je vidět v okolních zemích, které také čelí finančním rozvratům a ve kterých jsou na pořadu dne výrazně tvrdší vládní redukce a škrty než u nás.
Je v našem vlastním zájmu, aby vláda tuto zemi modernizovala s odvahou. Nejen proto, abychom mohli v následujících desetiletích konkurovat v globalizovaném světě, ale také proto, abychom se vyhnuli chaosu a bezohlednosti odborářské nesnášenlivosti či nárůstům podpory krajně levicových či krajně pravicových uskupení.
