Kocábistán

Pokud nějakou náhodou na české politické scéně neobjevíte vhodnější téma, které byste chtěli popsat či glosovat, zkuste se porozhlédnout v resortu ministra Kocába.

Pozoruhodným příspěvkem do debaty o změnách volebního zákona se stal Kocábův počin založit Výbor pro rovné zastoupení mužů a žen v politice.

Tento Výbor bude napříště pracovat pod štědrým přístřeším „gesční“ Rady vlády. Předsedkyní nově zrozeného Výboru se stala bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, členkami jsou (mimo obvyklé feministické tváře) také některé poslankyně (Soňa Marková - KSČM, Marie Jílková – KDU) a senátorka Gajdůšková z ČSSD.

Výbor pro rovné zastoupení mužů a žen v politice to hned na počátku své činnosti vzal od podlahy a dotáhnul tak daleko, že je v něm převaha žen 11 : 2 a tak předsedkyně Stehlíková požádala politické strany, aby do tohoto orgánu nominovaly po jednom muži za každou politickou stranu (zdroj: www.vlada.cz).

Hned první a zřejmě jediný cíl Výboru neponechává nic náhodě a dominantně přečnívá: ministr Kocáb chce co nejrychleji předložit na jednání Fischerovy vlády legislativní návrh, který stanoví povinnost politických stran a hnutí, aby „ve volbách do poslanecké sněmovny PČR, krajských zastupitelstev a zastupitelstva hl. města Prahy bylo na kandidátních listinách minimálně 30% žen“ (zdroj: www.vlada.cz). Z tiskové zprávy 140 také vyplývá, že Rada vlády „podpořila pravidlo pro zastoupení mužů a žen na kandidátkách tak, aby v každé trojici byla jedna osoba opačného pohlaví“.

Na tiskové konferenci vzápětí po jednání Rady pro rovné zastoupení mužů a žen ministr Kocáb ujistil, že „tento návrh považuje za svoji hlavní prioritu a se změnou volebního zákona přijde co nejrychleji.“ Máme se tedy na co těšit!

Mýlí se každý čtenář, který by mě podezíral z toho, že bych si přál upírat ženám právo podílet se na správě veřejných věcí či bych je chtěl jakkoliv okrádat o možnost formulovat a prosazovat názory na kvalitu společenského uspořádání v naší zemi.

Na rozdíl od ministra Kocába však nejsem utopistickým konstruktivistou. Nevěřím, že lze zákonem a povinně přivést do politiky více žen, které by s sebou přinesly více kvality.

Je to jako s každými kvótami. Jsou založeny na popírání konkurence - zvyšují cenu a snižují kvalitu.

Pokud se Výboru pod vedením paní Stehlíkové a pod laskavým dohledem Michaela Kocába podaří prosadit své nápady do zákona, výsledkem bude směs amatérismu a absurdity.

Politické strany si budou vycucávat z prstu vhodné kandidátky (nebo kandidáty) a budou uměle potlačovat konkurenční souboj, aby vyšly vstříc povinnosti plynoucí ze zákona.

Kdybych byl ženou, byl bych Kocábovým postupem zahanben a pobouřen. Vadil by mi diskriminační pohled protektora lidských práv. Urážel by mě pocit, že na kandidátce nejsem díky kvalitě své argumentace, ale kvůli tomu, že tam „musí být ženská“.

Ano, ženy do politiky jistě patří stejně tak jako do mnoha dalších lidských činností. Mají schopnost vnášet do rozmanitých debat odlišný pohled a jsou přirozeně citlivější a vnímavější v tématech, která často muži přehlížejí. Má se tak ale činit cestami utopistickými?

Politika je soutěž. Nejen mezi stranami jako nositelkami ideologií, ale i uvnitř stran. Návrh uměle a zvenčí do této soutěže vstupovat nebude fungovat a pokud fungovat bude, pak již nepůjde o soutěž.

Ministr Kocáb svůj postup zdůvodňuje slovy, že „muži a ženy nemají v politice stejnou startovací čáru.“ Ale jistě že nemají, a nikdy ani mít nebudou!

Ona nestejná startovací čára je přece dána staletými rozdíly mezi mužem a ženou, je definována rozdílem v řazení priorit a sledování cílů. Je dána stereotypy jejich jednání (ach, jak tuhle větu nenávidí všechna bojovná feministická hnutí) a mírou individuálních překážek (například ochotou skloubit rodinný a politický život).

Obávám se, že nápad povinných kvót žen do politiky projde. Následně lze počítat i s tím, že členové utopistického Kocábistánu zavedou i další povinné kvóty (v americkém Pittsburgu demonstrovalo 100 000 tamních bělochů proti opatření, které zavedlo povinné kvóty umožňující přednostní účast obyvatel jiné pleti na jednání městské rady).

Snad by bylo lepší prosadit takové změny volebního zákona, které by umožnily vítězné politické straně jednodušeji sestavit vládu a získat podporu ve sněmovně.

Nemusela by tak vznikat „přílepková“ ministerstva, která sice nic rozumného nevytváří, ale musí existovat proto, abyste koaličního partnera uchlácholili „korytem“ a mohli se věnovat podstatnějším problémům.

To by byl, panečku, konečně příspěvek do debaty o změnách volebního zákona. Toho se ale zcela jistě od Michaela Kocába nedočkáme – z podstaty jeho existence.