Kam s ním (s mlékem)?

Nejen na televizní obrazovky ale také na přední stránky novin se dostaly fotografie farmářů, jak hromadně rozlévají mléko do polí.

Situace došla tak daleko, že jeden bavorský politik vrazil v ostré debatě tamní selce facku a v jiné části Německa rozlité mléko kontaminovalo rybník, ve kterém následně vyhynuly všechny ryby.

Co se děje a jak na tom jsou čeští zemědělci?

Základním problémem je celosvětový pokles spotřeby mléka, na což trh reagoval poklesem výkupních cen. Trh se zemědělskými produkty je po léta skrz naskrz regulován, na všechno jsou přísně kontrolované (a penalizované) kvóty, vše je dotováno.

V zemědělství se již nedá mluvit o volném trhu, který by svou „neviditelnou“ (a dodávám blahodárnou) rukou usměrňoval produkci v reakci na poptávku.

Zemědělská politika ČR je již plně v rukou Evropské komise v Bruselu a plně podléhá tzv. Jednotné zemědělské politice EU. Český ministr zemědělství je již nesvéprávným ministrem, protože klíčová rozhodnutí nedělá ani on, ani jeho ministerstvo, ani vláda ČR.

Jednou za čas odjede na schůzku resortních ministrů a po dohodě s ostatními se vrátí zpátky do Prahy, aby vykonal to, co si odsouhlasili (či co nám bylo odsouhlaseno, což je sice méně politicky korektně řečeno, ale o to pravdivější).

Přesně tohle se minulý měsíc stalo. Ministři zemědělství členských států EU rozhodli:

• Producenti mléka dostanou příští rok pomoc v celkové výši 280 milionů eur.
• EU bude i nadále dotovat export mlékárenských přebytků do zemí mimo Evropu
• EU bude vykupovat sušené odstředěné mléko a máslo prostřednictvím intervenčních nákupů
• Evropská komise rozjede program dotací „mléko do škol“.
• Vlády členských zemí EU mohou ztráty farmářů dorovnat z vlastních rozpočtů.

Jsou to opatření, která neřeší podstatu problému a bolestivá rozhodnutí odkládají do budoucna. Nabízím několik vysvětlení proč.

1. Rozlévat mléko je plýtvání. Sami zemědělci to vědí, a proto se k této formě protestu mnozí nepřipojili (například Asociace soukromého zemědělství).
2. Čeští vyjednavači vstupu ČR do EU vyjednali v letech 2002 – 2004 chybné přístupové podmínky. Zatímco řecký farmář má na 1 hektar 600 eur přímých dotací, český farmář pouze 200 eur. Český farmář získává 53% toho, co jeho rakouský kolega. Výsledkem je nižší konkurenceschopnost. ČR již dováží pro svou spotřebu tradiční české produkty: cukr a len, drůbeží maso a vepřové.
3. Důsledky dotací na vývoz mlékárenských přebytků mimo EU jsou strašné! Je to hanebné chování EU vůči tamním producentům. Ti nejsou schopni konkurovat cenou (nemají dotace) a proto se jejich životní úroveň vinou rozmařilého systému Jednotné zemědělské politiky EU významně snižuje.
4. „Mléko do škol“ zní hezky, že? Mnozí si ještě pamatujeme doby, kdy se ve školách mléko popíjelo jako součást ozdravné politiky socialistického státu. Tento program pružně navazuje na náměty z dílny Evropské komise „zelenina do škol“ či „ovoce do škol“. Výsledkem budou neefektivní alokace a plýtvání.
5. Dorovnání na úroveň výkupních cen v okolních členských státech se zřejmě čeští zemědělci nedočkají. Státní pokladna je skoro prázdná.
6. Požadovat změnu pravidel podepsaných v přístupové smlouvě ČR k EU je nereálné. EU přístupové smlouvy nemění. Buďto má země politiky z „první ligy“ (Klausova prozíravost vyjednání výjimky z Listiny základních práv EU se v budoucích letech ještě ukáže), nebo má země hodné „proevropsky“ smýšlející politiky, kteří v EU nedělají problémy a proto je všichni mají rádi. Výsledkem ovšem je (například) tragické postavení českých zemědělců.
7. V EU se již nějaký čas mluví o reformě Jednotné zemědělské politiky. Očekávat ale nějakou změnu je bláhové. Finanční transfery ve prospěch francouzských farmářů, italských a řeckých vinařů a španělských producentů ovoce upevňují stav blahobytu tamních farmářů. Představitelé těchto států ukončení takového období dobrovolně nedopustí (farmáři jsou voliči!).
8. Pokud dojde k otřesu uvnitř zemědělské politiky na úrovni EU, otřese se ve svých samotných základech projekt EU jako celek.

Příběh „kam s mlékem“ je plně založen na dlouhodobém neúspěchu dotací. Dotace pokřivují trh, nerovnoměrně a klientelisticky odměňují některé na úkor jiných.

Jednotná zemědělská politika se již dávno přežila. Je to věčně nenažraný Otesánek, který chce stále víc. Je to politika centrálně řízená, která nebere ohledy na rozdílnosti mezi svými členy.

Jsem si jist, že čeští zemědělci ani tak nestojí o dorovnání plateb jako o rovnost podmínek. To by se ale museli vrátit do období před rok 2004 (vstup ČR do EU). A mnozí to již dnes ví.